HEARTSTEEL: Jak se kradou srdce

6,5. - Vše má svou temnou stranu

Ovšem nebyly to jen hlasité, světlem se pyšnící budovy, které žily naplno. I ty nejtemnější kouty a úzké uličky na kraji města měli své oblíbence, jenž se v nich v noci scházeli. Nešlo jen okrysy, ale i skupinky pouličních umělců, sprejerů i narkomanů či úchylů, kteří vyčkávali na
svou kořist. Opilci z barů se do takových uliček také dostávali a omylem se přimotali do nemoc příjemných situací...

Jen málokdo se v takovém prostředí doopravdy vyzná a dokáže v něm chodit bez toho, aniž by se mu cokoliv stalo. Většinou to jsou jen děti ulice, kteří v prostředí nebezpečných ulic a podzemí vyrůstali. Ví jak nebezpečný je alkohol ale i drogy...

Ekko je jeden z nich...

Z jeho místnosti se potichu ozývala hudba, kterou měl puštěnou nahlas. Opíral se bokem o okno u kterého seděl a díval se dolů na ulice ve kterých vyrůstal, které z něj udělali kým je a které mu dali i to, co nikdy neočekával. V hlavě mu běhaly myšlenky zatímco měl v pozadí dokola se opakující jednu jedinou písničku: You are my museum.

,,Budeš mi radit, že ano?"

,,Samozřejmě, cokoliv budeš potřebovat. Ale víš co bych ti poradil jako první..."

,,Jo, jasný, já vím, ale neboj. Mám to jen abych to vydržel. Aspoň mám důvod chodit za tebou."

Na Ekkovi tváři se objevil jemný až nervózní úsměv a podíval se nad sebe na volnou oblohu.

,,Dnes je klidná noc. Ale to neznamená že v temnotách nečíhají."

,,Nebojím se. Mám u sebe přece tebe. Nebo mě snad neochráníš?"

,,Vrátím kvůli tobě čas tolikrát, kolik bude jen potřeba, to se neboj. Jsi se mnou v naprostém bezpečí. Nemohl sis přát lepšího průvodce než jsem já."

,,Už jsi někdy se mnou vrátil čas?"

,,Abych se přiznal... Jednou."

,,Co se stalo?"

,,Nic... Jen jsem chtěl jeden moment prožít víckrát."

,,A prozradíš mi jaký?"

,,Hah. Možná jednou."

,,Ale no tak! Já to chci vědět, Ekko!"

Trhnul sebou, když ho z rozjímání vytrhnulo pípnutí oznámení na mobilu. Musel se ze svých myšlenek chvíli probouzet. Rozkoukal se a natáhl se pro svůj mobil, ze kterého stále hrála ta
jedna písnička. Zpráva na jeho mobilu ho překvapila. Mile, ale zároveň z toho nebyl nadšený. Byla to zpráva, která v něm vyvolávala dilema, jak se vůbec má teď cítit. Má býtrád nebo ne. Toť otázka... V každém případě okamžitě odpověděl a seskočil z okenního rámu na kterém doteď seděl. Až v tuhle chvíli pocítil, jak ho z toho vlastně bolí prdel.

Proč já si pod sebe nedal aspoň polštář-

Zamračil se, hodil na sebe velkou péřovou bundu a pomalu v tichosti se vytratil z apartmá směrem do temných uliček města.

Černý rolák s velmi dlouhými rukávy, volné kalhoty s rozkrokem skoro až u kolen a pro něj typické oranžové kulaté brýle na nose. Extravagantní byl pouze ve svých zelených vlasech a brýlích, jinak měl zcela normální tmavé oblečení, aby nevzbuzoval zbytečně pozornost. Rolák mu navíc sloužil jako dokonalý kryt pro jeho nervozitou rozškrábané zápěstí a rudý krk, jak si ho celou cestu mnul. Ani nepřemýšlel, jak je to tady dole v ulicích pro něj samotného nebezpečné, měl v mysli pouze jednu věc a za tou si šel hlava nehlava. Ani si nevšiml že ho zpoza rohů sledují dvoubarevné velké oči.