Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Kluci měli odpoledne přednášku, já se mezitím vydal do místní knihovny, která byla skutečně krásná a pobyl jsem tu přibližně dvě hodiny. Chtěl jsem si zapůjčit tři knížky, nakonec jsem odcházel s deseti, takže se mi nevešly do tašky a pět jsem musel nést v rukách.
Nevadilo mi to, jelikož studentská kolej byla kousek, ale již vím, že příště se budu muset buď zklidnit nebo si vzít tašku navíc.
Jedna slečna zrovna vycházela z budovy a byla tak hodná, že mi s úsměvem podržela dveře, protože si všimla, že nemám volný ruce. Slušně jsem ji poděkoval a sešel schody, dole jsem se však ohlédl zpátky na budovu a byl jsem opravdu vděčný, že tu mohu být, jelikož přijímačky byly velice náročný a měl jsem obavy, že mě nevezmou.
Po chvilce jsem se chtěl otočit a rozejít se do mého dočasného domova, ale ihned jsem zavaroval dozadu, když jsem omylem do někoho vrazil.
Okamžitě jsem se chtěl začít omlouvat, ale do nosů mi udeřila známá vůně a jakmile jsem přestal skenovat knížky, který jsem pevněji zachytil, aby náhodou nespadly, tak jsem spatřil Jungkooka.
,,Ty vole, ani chodit neumíš." vysloví.
Mé nutkání se omluvit šlo rázem do hajzlu, nechápu proč se musí chovat takhle, normální člověk by nad tím mávnul rukou, omluvil se též nebo to absolutně neřešil.
,,Se z toho neposer." řeknu.
Na rozdíl ode mě, on zůstal stát pevně na nohách, já nad tím nárazem zavaroval dozadu, nezpůsobil jsem mu žádnou újmu.
Svraštil obočí, udělal krok blíže ke mně a pravou rukou praštil do knih, který jsem nestihl zachytit a padly k zemi. Nechápavě jsem se na něho podíval, on ovšem nic neřekl, prošel kolem mě a vědomě mě bouchnul ramenem, což krapet bolelo.
,,Co máš sakra za problém?"
Otočil jsem se za ním, ale on mi nevěnoval pozornost a došel ke svoji motorce. Včera jsem měl tendenci ho obhajovat, že ho neznám a neměl bych ho soudit, ale už mi to je jedno, byl to čurák, který se choval povýšeně a odporně, přitom jsem mu k tomu nedal důvod, aby se jeho chování dalo považovat za oprávněné.
Tenhle incident byl však jenom začátek, jeho chování totiž gradovalo každičký den.
Nejenom, že mi shazoval knihy, ale podkopával nohy, vrážel do mě na chodbách, odsekával mi, dělal si ze mě srandu a slovně urážel.
Byl za námi první týden, ale mně připadal nekonečný a to jenom kvůli němu.
,,Říkám vám, je to kokot."
Vyrušil jsem sám sebe, seděl jsem u stolů a přepisoval svoje poznámky do jiného sešitu, jelikož jsem dosti škrábal, když jsem psal rychle o přednáškách a chtěl jsem v tom mít pořádek.
