Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bar byl přecpaný, světla mihotavě tančila po stěnách a v pozadí hrála hudba tak hlasitá, že jsem slyšel vlastní myšlenky jen mezi jednotlivými údery basů. Uvnitř to páchlo směsicí alkoholu a parfémů, seděl jsem u stolu v rohu, opřený o opěradlo a prsty nervózně obmotané kolem sklenky s vínem.
Přede mnou se skláněl můj bývalý, byl už znatelně podnapilý a v očích mu plály záblesky, které jsem si pamatoval až moc dobře. Smál se příliš nahlas, tělo nakláněl blíž ke mně, jako by mezi námi nikdy nebyl žádný odstup.
„Pamatuješ, jak jsme tehdy skončili v tom hotelu na jihu?" optá se.
Má hlava samovolně vyblila vzpomínku na náš společný výlet. Tak moc jsem ho obdivoval, jaký měl pohled na svět, jak rád jezdil na výlety, bavil se, ale časem mi došlo, že pro něj byl život jen hra, zábava, bez touhy být někdy poklidně doma.
Jeho ruka se mi otřela o stehno, přimrzl jsem pohledem k jeho prstům, ale neucukl jsem, jen jsem ztěžka polkl.
„Jo, trochu." odpovím.
Můj hlas byl tichý a zcela jiný, kdyby ani nepatřil mně.
Nechápal jsem, proč jsem zůstal sedět, možná pocit viny či zmatek, nebo jen ta pitomá myšlenka, že má asi právo na tohle chování, když jsme spolu kdysi chodili.
Naklonil se ještě blíž, tvář měl pár centimetrů od mé, což mě znejistilo.
,,Víš, když jsme spolu spali naposledy, tak jsi vzdychal tak svůdně, že tě mám doteď v hlavě, když si to dělám." vysloví.
Trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, co vlastně řekl a vnímal jeho ruku, která se posunula výš po mém stehně. Ta věta nebyla jenom nevhodná, byla zkrátka odporná a v těle se mi rozlehla taková ta nevolnost, která nemá nic společného s jídlem nebo pitím, jen s tím, jak se mě dotýkal a jak na mě mluvil.
Napětí se mi rozlézalo po páteři jako ledová voda, v uších mi hučelo a chtěl jsem něco říct, odsunout se, zvednout se a odejít, ale jen jsem nadále seděl, jako tělo bez duše.
Zvedl jsem pohár ke rtům, ale nedokázal jsem se napít, ruka se mi mírně třásla, přestože jsem se tvářil v klidu, ale jeho dotek na mém stehně mě pálil jako nic předtím.
Skleničku jsem nestabilně vrátil na své místo, ale málem ji doopravdy převrhnul, když jsem se zadíval k baru a spatřil Jungkooka. Jeho vlasy byly lehce rozcuchaný, oči temné, soustředěné a měl výraz, který neříkal nic, přesto všechno.
Na prsou se mi usadila úleva tak silná, až jsem měl chuť vydechnout nahlas a moje oči ho sledovaly, jak si to razí skrz bar, nevšímajíc si nikoho jiného, jen nás dvou. Nešel rychle, naopak klidně a kontrolovaně, o to více působil sebejistě a intenzivně.
