Světem jdu staletí po špatné straně,
vlasy mám černé a šlapu si na ně,
po prázdných kapsách nosívám závaží,
potká mě každý i ten, kdo se nesnaží.
Od všech těch cest mám špinavé paty,
něco jsem ukradla, nejde to vrátit,
zlomené pohledy mě pálí v zádech,
někdy je štěstí jen jediný nádech.
Ale vítr mi časem vysušil oči,
kde něco začíná, tam jiné končí,
na krku nosívám pocity zmaru
jako šperk zalité do jantaru.
