KATE • (Avengers)

13. Tajemství na dámách

Kratší, ale docela důležitá kapitola. Odvážím se říct, že tam není žádný trapas :D ale už bych to asi ani nepoznala. 

Je až neskutečné, jak moc tuhle povídku komentujete o_O za to vám patří ohromné díky, moc mi to hlava nebere.

Normálně jste mě málem dostali. Přečetla jsem si komentáře a už jsem vám sem chtěla dát další díl (neplánovaně brzy-včera večer asi ve dvanáct), ale ovládnu se a dám ho sem až odpoledne :D (teď :D)

Sooo EnJoy it! :))

Po deseti dalších lidech, se kterými si Tony povídal o něčem, pro mě naprosto nezajímavém, jsem se vymluvila na záchod a odvlnila se ve svých kouzelných šatech k toaletám. Nejlepší věc na téhle akci byla, že nikde nebyly fronty ani tlačenice. Vešla jsem dovnitř a vybrala si kabinku úplně vzadu.

Bylo to takové zvláštní sedět tam daleko od humbuku, můj mozek si mohl dát na momentík pauzu. Užívala jsem si ticho. 

A najednou jsem uslyšela vzlyk, který majitelce nejspíš nechtěně vyklouzl. Nebyla jsem si jistá, jak se zachovat v podobné situaci, ale kdybych jen tak odešla, jakože nic, mohla bych ji mít na svědomí. Vylezla jsem z kabinky, umyla si ruce v růžovém mramoru a s nepříjemně hlasitým klapáním podpatků si to namířila přímo k jediné zavřené kabince.

Lehce jsem zaťukala a čekala, jestli se něco ozve. Neozvalo. Jak překvapující.

„Hej, jsi v pořádku?" zeptala jsem se jemně přes dveře, ale netušila jsem, jak takové případy dostat ven. „Můžu ti nějak pomoct?" odkašlala jsem si, jak mi to bylo nepříjemné.

„Ne," ozvalo se nejisté pípnutí. 

„Brečením na záchodech nic nevyřešíš, víš to, že jo?" Nezdálo se, že by ji to nějak zajímalo. Zůstávala tam.

„Vsadím dvacet babek, že tvůj problém není tak hrozný jako ten můj," řekla jsem lehkovážně a uchechtla se. Co může být horšího než, že ztratíte vzpomínky na to, jak vás někdo změnil v cosi nelidského?

„Přijímám," řekla a slyšela jsem v jejím hlase úsměv.

Když se asi minutu nic nedělo, ozvala jsem se nejistě. „A z té kabinky vylezeš ještě dneska?"

Zámek cvakl, klika žvýkla nahoru a dolů a přede mnou stanula žena, ještě o něco menší než já, s uplakaným obličejem a make-upem tak nějak... všude.

„Kate," řekla jsem a na vteřinu si připadala jako Tony, který lehkovážným vtipkováním zaplnil situace od trapasu k pohromám. 

„Jane," řekla ona a jen se usmála. Obešly jsme se bez stupidního podávání rukou.

„Mosley," dodala jsem a s radostí sledovala, jak se její obličej opět barví do klasické béžové namísto rudé.

„Foster."

Umyla si ruce a zapřela se o umyvadlo. Hleděla nešťastně na svůj odraz a vypadala, že se zase rozbrečí.

„Řekneš mi, co se stalo?" zeptala jsem se opatrně, protože já bych takovou nabídku asi poslala do temných končin.

„Nejsi od novin?" Jo, tak to by každý novinář určitě rád přiznal. Jo, jsem od novin a teď mi řekni své špinavé tajemství, abych ho mohl udělat ještě špinavějším a povyprávět celému světu.

„Ne," zavrtěla jsem vážně hlavou, abych jí to podala co nejpřesvědčivěji.

Váhala. „No, měla jsem se tady dneska sejít s mým... přítelem? Nevím, jak to berou tam, odkud pochází, ale asi přítel."

Kývla jsem, aby pokračovala. Mimochodem, měla na sobě nádherné šaty, celá zlaté, které dokonale obepínaly její štíhlou postavu.

„On má hodně povinností a je často pryč." V téhle části vyprávění se jí oči zalily slzami, ale nenechala je spadnout, rychle je setřela a pokračovala.

„Když jsme se poznali, slíbil, že se vrátí, ale trvalo to dva roky. Pak se na nějakou dobu vrátil, ale zase odjel na dva měsíce." Už to nevydržela a vzlykla.

„Věděla jsem, že mi za to čekání stojí, ale pak jsem zjistila..." Chvilku jsem napjatě čekala, než se uklidnila a mohla pokračovat.

„Jsem těhotná. Nevím, jestli to sama zvládnu, až bude zase pryč," vzlykla a já jí nejistě položila ruku na rameno. Byla tak rozhozená. Na jejím místě bych asi taky šla do kabinky, pravděpodobně bych nikdy nevylezla a ubrečela se k smrti, i když člověk nikdy neví.

„Musíš mu to říct," usoudila jsem, i když moje zkušenosti s muži jsou, no, jsou na nule. Joffrey nebyl chlap, byla to troska neschopná vážně uvažovat.

„Já vím, ale nechci. Takhle mám aspoň naději, že to dobře dopadne."

„Pokud je aspoň trochu čestný, tak tě v tom samotnou rozhodně nenechá. Postaví se k tomu čelem a probojuje se s tebou skrz všechen odpad světa," shovívavě jsem se na ni usmála.

„On je muž cti, jenže jeho rozhodnutí ovlivní životy mnoha lidí. Nevím, co postaví na první místo," zaváhala a prohlédla si obličej v zrcadle. Vytáhla z kabelky malování a během pěti minut nebylo známky po slzách.

„Jsi připravená?" zeptala jsem se. Přikývla, vydechla a vyšla ze dveří, kde na mě počkala.

„Kdyby to nedopadlo, najdeš mě u stolu s tou čokofontánou," řekla jsem a k začátku věty přibalila obličej „otomdostpochybuju".

„Jasně. Díky, Kate." Vděčně se usmála a zamířila kamsi. Došla jsem k čokoládové fontáně, napíchla si jahodu na zdobenou špejli a červenou špičku vložila pod padající čokoládu. Kdybych řekla, že mi netekla slina po bradě, lhala bych. Snědla jsem jahodu celou naráz, nezbylo než doufat, že mě nikdo nevidí. Žvýkající jako prase jsem vyhledala Jane a jak jsem se šokem nadechla, vdechla jsem poslední kousek jahody. Rozkuckala jsem se.

Thor, který vypadal nadšený, že Jane vidí, ji držel kolem pasu. Něco mu tiše říkala, a když mu úsměv zmizel z tváře, podezřívavě jsem se na něj koukla, snad ji teď neodmítne! Thor, ten mýtický bůh. Ještě chvilku mu něco vysvětlovala a divoce u toho gestikulovala. Vyčetla jsem z jejich pohybů, že si předělávala koupelnu a koulovala se s pavouky velkými jako auta. Určitě jsem se nemýlila nějak zásadně. Ne.

Nakonec se Thor široce usmál a plný radosti s ní zatočil ve vzduchu. Neubránila jsem se šťastnému úsměvu.

„Kdo si vysloužil tak široký úsměv?" zeptal se Steve, který se ke mně nepozorovaně přikradl. Nadšeně jsem se na něj otočila, vypadal překvapeně, ale usmál se taky.

„Thor bude mít mimčo," oznámila jsem mu nadšeně. 

Pokud se předtím zdál být překvapený, tak v ten moment na jeho obličej neexistovalo slovo.