Blind

615 56 15

Seděl jsem tady v nemocnici už několik dní. Byl jsem s Tommym na všech vyšetřeních mozku a všude mi řekli to samé. Ptal jsem se, jestli je šance, že bude zase v pořádku.

Mozek je občas nevysvětlitelná věc, opakovali. Zázraky se prý dějí, ale pokud všechny výsledky ukážou stejné poškození, je malá pravděpodobnost, že se něco zlepší.

Takže je to nevratné, ptal jsem se. Spíš jsem to oznamoval sám sobě.

Chtělo se mi brečet, chtělo se mi rozbíjet věci okolo sebe. Stupidní rána do hlavy. Proč se to muselo stát zrovna jemu? Proč se to nestalo někomu jinému? Proč se to vůbec muselo stát?

"Co se stalo?" probudí mě hlas z nemocničního lůžka.

Vystřelil jsem z křesla jako střela přímo k Tommymu. Chytil jsem ho za ruku.

"Jsem tady, zlato, spadl jsi z motorky," začnu ho hladit po hřbetu ruky. Koušu se do rtu, abych zatlačil slzy.

"Proč," polkne a druhou rukou si protře oči, "proč nic nevidím?"

"Neboj se, budeš v pořádku," stisknu jeho ruku.

"Adame," osloví mě vyděšeně, "Adame proč nic nevidím?!"

Svou otázku pokládal čím dál víc naléhavěji. Věděl jsem, že kdybych v ten moment začal brečet, uslyší to.

"Shh, všechno bude v pořádku," utěšuju ho, mezi tím co on mrká svými dlouhými řasami a těká očima po místnosti.


"Adame, jsi tady?" osloví mě po chvíli bezcenného rozhlížení se. Nemohl jsem mu jen tak říct, že už nikdy neuvidí. Že neuvidí nic, kromě světel a stínů.

"Já... co se to děje?" v jeho hlase je slyšet zoufalství. Pustil mou ruku a snažil se dotknout mé tváře.

Okamžitě jsem se k němu přiblížil natolik, aby si na mě mohl sáhnout.

Přejel mi prsty po tváři. Musí umět poznat věci podle hmatu, podle sluchu nebo čichu. Doufal jsem, že mu to bude stačit.

Ale víc jsem doufal v to, že mě zase uvidí. Že uvidí všechno, co viděl předtím. Že uvidí východ a západ slunce, že uvidí svůj odraz v zrcadle, že si bude moct sám udělat makeup, upravit si oči nebo třeba sám zapnout mikrovlnku na ohřátí jídla. Banality, které mi předtím připadaly běžné.

Podíval jsem se mu do očí. Zasáhlo mě to přímo do srdce, když jsem to viděl. Jeho oči pomalu ztrácely oříškovou barvu. Vypadaly prázdné, bez života.

"Jsem slepý?" zeptá se a já naprázdno otevřu pusu. Pak jen přikývnu.

"Odpověz!" zvýší na mě hlas. Nevěděl jsem, jak mu to říct.

"Zvládneme to, neboj se," nakloním se k němu a dám mu pusu na čelo.

"Já jsem slepý," začne se mu třást brada. Znovu chytil moji ruku a stiskl ji. Propletl jsem si s ním prsty.

Od té doby jsem s ním byl v nemocnici prakticky čtyřiadvacet hodin denně. Seděl jsem vedle něj a povídal si s ním, četl mu, nebo se ho opatrně snažil dotknout.

A celé ty dny mě nevnímal. Hodiny a hodiny ke mně byl otočený zády, mezi tím, co já se snažil ho trošku rozptýlit. Neodpovídal. Občas jsem měl pocit, že ani nedýchá.

Byl zrovna třetí den od doby, co se probudil z umělého spánku. A desátý den od jeho nehody.

"Odejdi, Adame," ozve se najednou z lůžka. Nechápavě jsem se na něj podíval, zakroutil hlavou a pokračoval v balení jeho věcí.

BlindPřečti si tento příběh ZDARMA!