Jednoduchá Manipulace [Shingeki no Kyojin]

Jednoduchá Manipulace

„Potřebuješ psychologa, Levi. Tohle už přesahuje všechny hranice." Překřížené nohy, krátká sukně, bílý rozepnutý dlouhý plášť – tahle ženská mě jen svádí.

Tch, nezájem. Ženské mi už lezly na nervy a to mi bylo jen 16. Už jsem jich měl po krk – jejich věčné stěžování, debilní prosby, uh.

„Sedněte si laskavě normálně, je mi z vás na blití." Nevěnoval jsem moc pozornost jejím slovům a propaloval jsem ji znechuceným pohledem.

Doktorka se konečně posadila více méně normálně a nepatrně polkla, jakoby byla zklamaná. Tch, socka.

„Levi, prosím, poslouchej mě. Potřebuješ psychologa," zopakovala a já rozezleně upřel své kovově šedé oči na nějaký pofidérní obraz.

„Jako kdyby to byla moje vina, že ti zmrdi mi chtěli vymlátit duši z těla. Tch," odsekl jsem a dál jsem koukal na ten přiblblý obraz nějaké krajiny, která má údajně působit mírumilovně. Mně spíš naháněla znechucení.

„Škola na to celou dobu zavírala oči, ale tohle už překročilo všechny meze." Soucitně vzala papír ze stolu a začala z něj předčítat: „Jedna z obětí má zlomenou ruku a čtyři žebra. Druhá má roztržení ret, zlomenou čelist a zlomené obě nohy. Třetí oběť měla vnitřní krvácení, které jsme rychle zastavili, dále má zlomenou ruku a rozdrcené kosti prstů. Čtvrtá oběť má otřes mozku a zlomený nos." Doktorka odhodila papíry stranou a zase se opřela o židli, jakoby si každou chvíli chtěla zase nohy svůdně překřížit, abych mohl vidět její černé spodní prádlo, ale neměl jsem o to absolutně žádný zájem.

Rozhodil jsem rukama a pronesl: „A to jsem byl ještě milý! Ti parchanti se na mě vrhli, kurva!" Rupaly mi už nervy, ale snažil jsem se být ještě v klidu a pokud v tom ta čubka bude pokračovat, radši se seberu a půjdu do jiného rajónu někomu nakopat zadek.

Doktorka se skloněnou hlavou zavrtěla hlavou. Konečně jí lezu na nervy?

„Levi, chápu, měl jsi to těžké, ale tohle není důvod –" Postřehla jiskry hněvu v mých očích a tak nic neříkala. Jen se s povzdechem natáhla k telefonu, vytočila nějaké číslo a přiložila sluchátko k uchu. „Ano, to jsem já. Volám ohledně toho hocha." Skoro ztrápeně na mě pohlédla, než zase začala mluvit: „Zapiš si ho prosím už na zítra, pokud máš čas, je jedno kdy."

Pff, je jedno kdy? To se ani neporadí se mnou? A to jsem si ještě připouštěl, že je v pohodě.

Řekla ještě něco jako fajn a zavěsila, s pohledem znovu upřeným na mě. Bylo logické co se mi chystala říct.

„Zítra v pět večer tě očekává psycholog v okresní nemocnici. Bude na tebe čekat na recepci."

Oh, jak milé! Bude na mě čekat na recepci! Tch, nebudu se tím zabývat. Ať se tam ten podělaný psycholog čeká jak dlouho chce, stejně tam nedorazím, budu zaneprázdněný lámáním čelistí.

„A pokud nepřijdeš, budeme nuceni zavolat tvému strýci."

Hodil jsem na ní doslova nasraný pohled, ale mlčel jsem. Nemělo smysl jí říkat ať to nedělá. Ta kráva to stejně udělá a nejen to – dobře to využívala. Věděla, že Kenny není zrovna nejlepší pěstoun a nakonec by to dopadlo tak, že mě jen zmlátí za to, že jsem mu zapomněl koupit pivo. Na to, jestli jsem byl u nějakého podělaného psychologa nebo ne, kašle. Nezajímá se o to. A k tomu – nehodlal jsem tady padat před touhle sviní na kolena a prosit ji, aby nikomu nevolala a tak podobně. Na to jsme příliš hrdý a takový dojemný divadlo jí tady ukazovat nebudu. Nakonec jsem z kabinetu školní doktorky odcházel neuvěřitelně nasraný a už jsem věděl, že celou noc strávím vybíjením svého hněvu na další bandě namyšlených pitomců.