Forgive? Never! (Jednodílovka)

92 12 2

„Nech mě na pokoji! Nejsem pro tebe NIC! Nech mě sakra už žít!" vyběhl jsem po schodech nahoru do svého pokoje. Zabouchl jsem dveře, lehl jsem si na postel a rozvalil se. Díval jsem se do stropu. „Co tu vlastně dělám? Kdybych mohl, tak odejdu... Okamžitě! Ne, to radši umřu. Abych měl od něj konečně pokoj...," řekl jsem naštvaně nahlas, sundal si z hlavy kšiltovku a odhodil ji kamsi pryč. Prohrábl jsem si vlasy a mou mysl propichovaly spousty vzpomínek. Nejenom dobrých ale i špatných.  


To samé se dělo každý den, co jsem přišel z dětského domova. No a co, že poslouchám rock a metal? Líbil se mi jejich styl oblékání a vždycky jsem se chtěl lišit od ostatních. Tohle můj otec nenáviděl. Nenáviděl mě jako mou matku.


Uslyšel jsem dole zabouchnout dveře a nastartovat auto. Konečně odjel. Vadilo mu na mě naprosto všechno. Můj pohled se zastavil na fotografii na nočním stolku. Sedl jsem si, vzal fotografii do ruky a prohlížel si jí. „Chybíš mi... Jednou odejdu za tebou." Políbil jsem si ukazováček na pravé ruce a přiložil ho na fotografii. Pousmál jsem se, až mi po tváři stekla slza. Nechtěl jsem tu už být ani minutu s ním. Jediné kdy byl klid, tak jenom když odešel. Za všechno mohl on. On, kterého jsem nepovažoval za otce od té doby, co ublížil mé matce. On, který mohl za její smrt a taky si trest vyseděl ve vězení. Takovou zrůdu nešlo považovat ani za otce...


Po smrti matky jsem byl v dětském domově. Myslel jsem si, že si tam najdu nějaké kamarády. Ale zmýlil jsem se. Ubližovali mi, protože jsem byl jiný než oni. Nadávali mi do emoušů, šikanovali mě apod. Jednoho dne si ale pro mě přišel on... On, kterého jsem nenáviděl. Vždycky jsem odcházel s modřinami na rukách, na zádech... Prostě skoro po celém těle.


Ten den jako kdyby se zastavil svět. Jel jsem autobusem kamsi do města. Chtěl jsem být sám a přemýšlet jako vždy. Autobus ale v půlce cesty zastavil. Ostatní spolucestující vylezli ze sedadel a postupně jeden po druhém vystoupili ven. Nedalo mi to a šel se tam také podívat. Uviděl jsem stříbrné Ferari rozmlácené na kousky. Přijela už i záchranka a odváželi na nosítkách muže. Poznal jsem ho, byl to můj otec. „Tati..." vyloudilo se ven z mých úst. „Vy ho znáte? V tom případě pojedete s námi." Chytl mě záchranář za rameno a odvedl do záchranky. Beze slov jsem ho sledoval, jak mu dávali první pomoc a napichovali mu kanylu do ruky. Spal, byl samá krev a vypadalo to, jako kdyby měl umřít.


„Chcípni... Nezasloužíš si žít." Říkal jsem si v duchu. Během chvilky jsme byli v nemocnici. Jeho odvezli na operační sál a mě sestra odvedla posadit se do křesla v čekárně. Nevím, jak dlouho jsem tam seděl, ale na chvilku jsem usnul s opřenou hlavou o opěradlo a já se vydal do říše snů.


Probudilo mě až poklepání na rameno. Začal jsem se probouzet a všiml si sestry. „Kolik je hodin?" promnul jsem si oči a probral se. „Je deset večer... A tvůj otec chce s tebou mluvit." Řekla potichu a zavedla mě k němu do pokoje. Ležel na posteli a v ruce měl píchnutou kapačku. Ležel tam bezbranně a bezvýznamně. „Konečně na něj došlo..." řekl jsem si v duchu a on pomalu otevřel oči.


„Odpusť mi..." zašeptal potichu, zakroutil jsem hlavou a on naposledy vydechl. Hlasité pípání znamenalo jediné. Byl mrtvý. Beze slov jsem odešel z nemocničního pokoje na chodbu. Nevnímal jsem okolí a jen šel dál chodbou přímo ven z nemocnice. Dal jsem si sluchátka do uší a zapnul hudbu nahlas. Vyšel jsem ven z nemocnice a přecházel silnici po přechodu. Nerozhlédl jsem se a jediné co jsem pocítil, byl prudký náraz do mě. Mé tělo zůstalo ležet bez pohnutí na silnici.


Byl to snad trest za to, že jsem mu neodpustil? Jediné co jsem vnímal, že se mi pomalu zavíraly oči. Kolem mě se shromáždil dav lidí a já zavřel oči. Přestával jsem vnímat hlasy a ztrácel jsem se. Mé oči se navždy ponořily do tmy a srdce mi přestalo tlouct...


***


Sama ani nevím, kde se vzala v mé hlavě takhle jednodílovka. Prostě jsem psala a nechala to tak , jak to dopadlo. Doufám, že jsem někoho nezklamala nebo tak... Sice kratší, ale snad nevadí. Díky předem za vote a komentář. Miyoko :)

Forgive? Never! (Jednodílovka)Přečti si tento příběh ZDARMA!