Démonní píseň

Část XIII.

Kias pozvedl obočí. Trochu se démona bál, ale věděl, že ve skutečnosti tu není. On stojí v hrobce a tohle všechno je jen zdařilý magický přelud.

,,Kdo jsi? " Démon rozhodil rukama a zasmál se.

,,Já? Nový Velký stín. Jméno mé je Fhelis. A pro případ, že bys to nepoznal, jsem také tvým bratrem... Skutečným, ne jako to pako, co tě zkoušelo zabít. Kdepak, Kiasi, já nejsem člověk. Nebudu ti mazat med kolem pusy a pak tě nahánět s armádou bojovníků. "

,, A kdo tedy jsi? " Kias samozřejmě nepochyboval o tom, že je Fhelis stejného druhu jako on. Řekl to spíše s pobavením. Démonův hlas zněl opovržlivě. Ve své hlavě se Fhelis určitě řadil vysoko nad lidskou rasu, se kterou Kias strávil osmnáct let života. I když Kias pomalu začínal chápat, kam tím míří.

,,Akalat. Jsem akalat stejně jako ty, Kiasi. Ne démon, akalat. "

,,Akalat? "

,,Snad sis nemyslel, že by se celá naše rasa nazývala tou hroznou přezdívkou, kterou pro nás vymysleli. Samozřejmě, že ne. "

,,Dobře, jsi akalat. A já pro mě za mě také. Ale co chceš? Proč se mi tu ukazuješ? "

,, Toje právě to, bratříčku. Chci ti něco ukázat, něco, co ti otevře oči. Chci, abys přestal tápat a na konci svého tápáními pomohl. "

Tma kolem nich se vmžiku změnila. Místo toho Kias viděl postavu. Až nápadně se podobala jeho nepravému otci, králi Isielu. Postava neohroženě vstupovala do něčeho, co Kias považoval za portál. Král zmizel a objevil se v jiném světě.

Spolu s celou svojí armádou.

,,Vidíš, kdysi nás vyhladili tady, ve světě, do kterého nás sami zavolali vlastní chybou. Zmasakrovali nás. Zničili nás, a my s nimi přitom vůbec nechtěli bojovat. Ale tvému lidskému otci," vyslovil poslední slovo opovržlivě, ,, to vůbec nestačilo. Ti, co na trůně seděli před ním, chtěli jedinou věc. Najít místo, ze kterého démoni přišli, a potom je tam všechny nemilosrdně povraždit. A tvůj otec byl první, kdo se k nám dostal. "

Vize pokračovala. Vojáci sice trpěli pod nápory démonní magie, ale démonů, akalatů, bylo tak málo, že je postupně přemohli. Ve velkém pak démoni prchali na oblohu, ale utekla jich sotva stovka. Kias i Fhelis to sledovali, Fhelis se zamračeným výrazem.

,, A potom, " upozornil Kiase na další část vize, ,, se stalo tohle."

Král Isielu přišel zmasakrovat Kiasovu rodinu. Jeho mágové jim nedali téměř jedinou šanci. Nechali je zraněné, choulící se k sobě, zatímco si vychutnávali pocit vítězství. Démonní žena křičela a natahovala se po něčem, co král svíral v rukou. Ne zrovna opatrně.

Kias poznal, že se jednalo o dítě. O něj.

Démonní žena pořád ještě křičela, když ji, jejího muže - démona, který se Kiasovi zjevil před Fhelisem, a malého démonního klučíka, Fhelise, obejmula temnota. V nastálém zmatku, který vyvolal výbuch moci, pak všichni tři utekli, když se vznesli vysoko na oblohu, odkud je oslepení mágové nemohli sestřelit.

Kias zůstal v králově náručí.

,,Nezabil tě, " zašeptal Fhelis. ,, Rozhodl se, že si tě nechá jako mazlíčka. A to také udělal. "

Kias tomu nemohl uvěřit. Nemohl uvěřit tomu, že jeho skutečný život mezi vlastními mu byl tak násilně odebrán. A jeho rodina utrpěla takovou ránu, když o něj přišla. Cítil, jak jen ztěžka dýchá, a podíval se na Fhelise.

Tense ale - všemohoucí ví, proč - jen pousmál a řekl: ,, Teď už to chápeš, ne? Chápeš tu nenávist, kterou bys měl cítit? Tu, kterou už teď cítíš? "