The Smell Of Love [CZ]

5. kapitola

Elizabeth

Ani jsem si pořádně nepromyslela, jestli to co dělám je správné a už jsem stála u jejich domu a klepala na jejich dveře. Odstoupila jsem o krok dál a nervózně si kousala do rtu. Doufala jsem a modlila jsem se, aby mi neotevřel jeden z jeho rodičů. Pravděpodobně bych se při pohledu na jejich otrávené tváře zasekla a neměla bych ani tušení, co tady dělám.

Přešlapovala jsem z nohy na nohu a zrakem jsem ani jednou neuhnula od zavřených, tmavě hnědých dveří. Všude kolem bylo ticho. Venku nebylo ani živáčka. Po silnici neprojelo ani jedno auto. Noční obloha byla zatažená, a proto nebyla k vidění ani jedna hvězda, ani měsíc.

Na minutu mě napadlo i to, že bych se mohla otočit, vrátit se domů a předstírat, že jsem nikdy nepřišla. Ale než jsem to stihla udělat, dveře se otevřely dokořán. Stála v nich jeho matka. Tmavě hnědé vlasy měla volně rozpuštěné. Na tváři se jí vyrýsoval nepříjemný pohled, který mi nahnal husí kůži.

''Je... je doma Will?'' koktala jsem. Po pronesení téhle otázky mě okamžitě přepadl pocit deja vu. Tenhle moment mi připadal úplně stejný, jako když jsem tady byla naposledy a ona mi oznámila, že odjel. Nalil se do mě nepříjemný pocit. Litovala jsem toho, že jsem sem přišla.

''Nahoře,'' odpověděla, poté odstoupila ode dveří a nechala mě vstoupit dovnitř. Dusná atmosféra, které se uvnitř rozléhala, by se dala krájet a to, že do mě zarývala její chladný pohled, vůbec nepomáhalo té nepříjemnosti, kterou jsem cítila.

''Děkuju,'' zamumlala jsem a bleskurychle jsem si zula boty a sundala bundu. Rozhodla jsem se, že už se na ni nepodívám. Zabodla jsem pohled do země a zdolávala schody po dvou. Chtěla jsem se od ní co nejrychleji dostat pryč. Bála jsem se, že by mě jejím ledovým pohledem dokázala zmrazit.

Stoupla jsem si před Willovi dveře a po pár sekundách přemýšlení a dumání, jestli je to dobrý nápad, jsem na ně zaklepala tak tiše, že jsem okamžitě zapochybovala, jestli to vůbec slyšel. Nečekala jsem na pozvání dál. Opatrně jsem zatáhla za kliku a tiše jsem vkročila dovnitř, dveře jsem za sebou zase zavřela.

V pokoji byla tma. Na nočním stolku svítila jenom malá lampička, která nebyla schopna ozářit celý pokoj. Očima jsem skenovala každý milimetr jeho pokoje, než jsem konečně zastavila na postavě ležící na posteli. Nohy mě volně natažené, ruce spojené na břichu, hlava mu ležela na polštáři a pohled upíral na strop.

''Víš, že si můžeš klidně sednout, že jo?'' Z němého zírání mě vyrušil jeho hlas. Trhla jsem sebou. Odvrátila jsem od něj pohled a zrakem hledala volnou židli nebo něco na co bych se mohla usadit a bylo by to v bezpečné vzdálenosti od něj.

Zaslechla jsem hlasitý povzdech, který vyšel z jeho úst. Zvedl se do sedu a posunul se na kraj postele, pak dlaní poklepal na volné místo vedle něj, ''myslel jsem vedle mě.'' I přes šero, které bylo v jeho pokoji, jsem mohla vidět zeleň jeho očí, které na mě upíral. Ztěžka jsem polkla a nejistě udělala pár kroků k jeho posteli. Sledoval každý můj pohyb. Posadila jsem se na druhý konec postele do tureckého sedu. Will nade mnou zakroutil hlavou a tiše se uchechtl.

''Nevěřil jsem tomu, že přijdeš,'' pronesl a mírně se pousmál. Mé oči se okamžitě ukotvily na jeho plných rtech. Musela jsem se hodně snažit, abych od nich dokázala odpoutat pohled.

Pokrčila jsem rameny, ''nechtěla jsem tě nechávat samotného... když jsi potřeboval společnost.'' Pokusila jsem se vytvořit úsměv, ale selhala jsem. Vzniklo z toho něco, co se ani zdaleka nepodobalo úsměvu.

''Díky,'' zašeptal. V jeho hlase jsem mohla slyšet vděčnost. Kývla jsem hlavou.

V jeho přítomnosti jsem se cítila vždycky dobře a teď to nebylo jinak. Byla jsem uvolněná, volná, cítila jsem se příjemně, ale i tak bylo něco jinak a já nemohla přijít na to, co to k sakru bylo. Stále jsem dbala na to, abych se nějakou náhodou neposunula o milimetr blíž k němu a nenarušila tím vzdálenost, která nás od sebe dělila. Nemyslela jsem na nic jiného, než na to, abych na něj nezírala příliš dlouho a raději nechala zrak připevněný na pruhovaném povlečení. Slova, která jsem se chystala vyslovit, jsem si prvně několikrát zopakovala v hlavě, abych se ujistila, že nebudou znít stupidně a já nebudu litovat toho, že jsem je pronesla nahlas. Najednou se všechno zdálo strašně zvláštní a takhle jsem to já nechtěla. Mohla jsem jenom přemýšlet, jestli to Will cítí taky, nebo je to jenom ve mně.

''Proč jsi chtěl, abych přišla, Wille?'' zeptala jsem se a zabodla do něj svůj pohled... ale ne na moc dlouho.

''Potřeboval jsem společnost,'' odpověděl jednoduše. Věděla jsem, že za touhle odpovědí se skrývá něco jiného.

''Proč?'' vyzvídala jsem. Zkřížila jsem ruce na prsou a nasadila vážný výraz. Doufala jsem, že ho tím donutím mluvit. Z jeho úst vyšel povzdech. Dlaněmi si protřel obličej.

''Byl jsem sám,'' šeptl. Mnul si o sebe ruce. ''Nechci se stále cítit sám, Lizz.'' Lhala bych, kdybych řekla, že jsem ho v té chvíli nechtěla pevně obejmout. Neudělala jsem to... možná jsem měla.

''Všichni se občas cítíme sami,'' řekla jsem, jako by o nic nešlo, i když jsem mu naprosto rozuměla a chápala ho. Všichni se občas cítíme sami,... ale nikdo by se takhle cítit neměl.

Prohrábl si rozcuchané vlasy a zhluboka se nadechl, ''když jsem se dnes vrátil domů, rodiče už tady byli. Obvykle mi darují alespoň zpropadený pozdrav, nebo mi položí otravnou otázku 'jak bylo ve škole', i když na ni vlastně ani nechtějí slyšet odpověď, ale dnes nic. Vůbec nic. Žádné debilní, jednoduché 'ahoj'. Nevěnovali mi ani jeden pohled. Nebral jsem to v potaz. Jenom jsem se zavřel v pokoji a vylezl z něj, až když nastal čas večeře. Lizz...,'' vzdechl a podíval se na mě. V jeho očích se třpytila bolest. ''Za celou večeři se na mě ani nepodívali. Ani jeden zatracený pohled. Ani jedno z jejich slov nesměřovalo na mě. Mluvili o nějaké debilní dobročinné akci nebo co. Na chvíli jsem uvažoval, jestli ještě vůbec existuju. Dělali, jako bych tady nebyl. A já nevím... možná bych tady už vážně nadále neměl být. Možná mi tímhle dali nějaký tajný signál, abych vypadnul,'' dokončil. Chtěl působit silně, a proto pokrčil rameny, jako by se o nic nejednalo.

''Nedali ti žádný signál,'' zakroutila jsem hlavou, ''a rozhodně bys neměl vypadnout, ani nad tím nepřemýšlej k sakru! Hodně lidí tě potřebuje a existuješ pro ně!''

''Například?'' zvednul obočí a zkřížil ruce na prsou. Přeměřil si mě zaujatým pohledem. ''Vždyť se mnou nikdo nemluví. Všichni se na mě dívají skrz prsty.''

''Já?'' ukázala jsem na sebe. ''Ty bys mě opustil... znovu?''

Vložil si hlavu do dlaní, po pár sekundách ji znovu zvedl a podíval se na mě. ''To je právě ten největší problém, Lizz. Nemyslím si, že bych to byl schopen udělat.'' Donutilo mě to se usmát.

Zavládlo mezi námi ticho. Úsměv mi stále ne a ne zmizet z tváře, mohla jsem jenom doufat, abych tím Willa nezačala děsit. Díval se na mě. Skenoval každý milimetr mé tváře. Cítila jsem se nesvá, a proto jsem raději zrak upřela na mé ruce, které jsem nechala nehybně ležet na mých stehnech. Po zádech mi běhal mráz, i když uvnitř sebe jsem cítila neuvěřitelnou horkost, která se mi pomalu začala vlévat do tváří a vytvářela mi ruměnec, kterého by si všimnul snad i slepý.

''Lizz?'' Vyslovil mé jméno a já nuceně vzhlédla nahoru. Usmál se. ''Můžeš... můžeš mě obejmout, prosím?'' Překvapil mě tím. Zarazila jsem se a chvíli jsem na něj jen mlčky zírala. Pak jsem ale souhlasně kývla hlavou. Navzájem jsme se k sobě přiblížili. Rozbušilo se mi srdce. Obmotala jsem mé ruce kolem krku a on ty jeho kolem mého pasu. Přitáhl si mě k sobě tak pevně, že jsem si na vteřinu myslela, že se udusím. Uvolnila jsem se a hlavu jsem si položila na jeho rameno. V nose mě šimrala jeho typická vůně. Cítila jsem teplo jeho těla. Rukou mi pomalu přejížděl po zádech tam a zpět.

''Děkuju,'' zašeptal mi do vlasů. Stisk, kterým mě držel, nepovoloval, spíše se mi zdálo, že ho čím dál více zesiloval. Začala jsem litovat toho, že jsem ho neobjala už dřív. Až teď jsem si uvědomila, jak mi jenom tohle pouhopouhé objetí strašně moc chybělo.