For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

17. Kapitola

2.2K 198 5

A/N Ola amigos! Doufám, že se vám tato část bude líbit... Kdyby jste měli jakékoliv připomínky, nápady, názory, neváhejte se s nimi svěřit v komentářích! Vždy potěší, stejně tak i votes!
Já jsem si užila psaní, téhle kapitoly a pak mi došlo, že tu jednu "věc" neustále natahuji Hah, když mě to tak baví.... Ale už se chýlíme k té pravé chvíli, tak už vás nechám číst! Love ya!
PS. Přidávám nějakou doprovodnou hudbu od dokonalé skupiny ;)

Raven
O týden později
Leklá Ryba

Seděl na baru a upíjel ze své sklenice s čistou vodkou a ledem. K boku se mu tlačila místní polonahá tanečnice, věnující se zákazníkovi na druhé straně. Nikdy se nijak zvlášť neoddával tomuhle zvyku jiných opilců. On nebyl opilec. Vlastně se nikdy neopil. Dokonce mu ani alkohol nechutnal. Jenže teď měl náladu se aspoň pokusit o to, se zničit. Potřeboval to. Aby aspoň na vteřinu zapomněl na… Zatnul zuby a dopřál si pořádný doušek pití.
Vlastně tu nebyl jen proto. Potřeboval doplnit dávku sedativ a tenhle nápad mu přišel vhodný. Měl by jít domů a vyřadit se „S“ a ne tímhle svinstvem.
„Co, že dneska nasáváš nápoj zapomnění?“ po jeho druhé straně se objevil Zachary. Byl v rozjařené náladě, ale Raven si nemohl vzpomenout na den, kdy by byl Zachary v jiném rozpoložení.
„Jen menší rozmar,“ utrousil na půl úst a dokončil svou sklenici. Barman byl okamžitě u něj, aby mu dolil, ani  kdyby nechtěl, nestihl by ani zaprotestovat.
„Když už tak pořádně. Dneska nám přivezli pravou irskou whiskey. Musíš ochutnat,“ jedině Zachary dokázal někoho, jako byl Raven, zatáhnout do víru zábavy. On to dokázal s každým. V čemž tkvěl úspěch jeho podniku.
„Ty bys přemluvil i moji babičku aby si šňupla kokain,“ Raven mu složil dost nevybíravou poklonu a tím si zasloužil salvu smíchu po celém lokále. Raven se sice nebavil, tak jako v jistý den v tomto týdnu, ale na to právě chtěl zapomenout. A na ty další nevydařené pokusy, přimáčknou Stellu ke stěně a vytáhnout z ní tajemství jejích pozoruhodných čár.
Celý podělaný týden, od toho dne, kdy ho nechala stát v kaluži vody na záchodech, ji pronásledoval, kdy jen to šlo. Byl jako její stín, ale ona mu vždy proklouzla mezi prsty. O té chvíle, kdy na něj poslala svou kámošku vodu a poté měl tu slabou chvíli, kdy se smál jak pominutý, s ní promluvil sotva pár vět a to ho neskutečně dráždilo. Jeden z důvodů, proč je teď v Leklé Rybě a paří tu se Zacharym a jeho děvkami.
Během další hodiny se nikam nehnuli, ale i tak sklenice před nimi byly neustále plné. A to proto, že byly neustále prázdné. Jo trochu to nedává smysl. Ale co na tom. Raven byl totiž opilý. A to věděl s naprostou jistotou. Přestože se mu to nikdy nepovedlo, z nějakého nepochopitelného důvodu mu to teď šlo jako po másle. V hlavě měl neskutečný zmatek a něco ho nutilo se stále usmívat. Každou chvíli si přes opilecký opar vzpomněl na proklatou Stellu a zase se mračil.
„Zachary! Už se zase mračí,“ zapištěla holka sídlící na jeho klíně. Asi se jí nelíbil zachmuřený Raven, a ani se nedivil. Sestrčil ji z klína, jelikož ho přestala bavit.
„Na Ravene, dej si do nosu, asi začínáš střízlivět,“ Zachary mu do ruky cpal panáka, ale Raven se už zvedal. Pokud se za to ten jeho podivný styl dal považovat. Málem se svalil na zem, když se snažil procpat přeplněným lokálem ven. Když se mu to konečně podařilo, asi tak o půl hodiny později, nepřineslo mu to takovou úlevu, jakou by čekal. Venku bylo dusno a vypadalo to, že každou chvíli začne pršet. Jaké klišé. Naštěstí mu nebylo špatně. Zdálo se mu, že se vznáší, ale pravda byla taková, že bylo neskutečně těžké odlepit nohy od země, při každém kroku, který musel udělat . Každou chvíli se musel opřít o zeď, aby si odpočinul. Konečně se dostal na hlavní ulici. Netušil kolik je hodin, ani kam to vůbec došel, ale hned jak zahlédnul žlutý taxík, zastavil si ho. Aspoň doufal, že je to taxík, bylo to žluté a rozmazané. A přišlo mu to velmi vtipné. Řidiči řekl adresu. Ten nebyl nijak zvlášť nadšený, že veze v autě opilého adolescenta, ale jen protočil panenky a soustředil se na cestu. Cesta uběhla moc rychle, řidič ho vysadil na rohu ulice. Takže musel jít kus ještě pěšky. Pod vousy si brblal o takové nehoráznosti a klopýtal směrem domů.
Když v tom ho zamrazilo. Hlavou mu problesklo, že tohle už několikrát zažil. Ale to byl jen pocit, nic hmatatelného, čeho by se chytil. Na chvíli se zarazil, trochu se zapotácel a zaposlouchal se do nočního ticha. Bohužel slyšel jen svůj dech. Ale něco mu říkalo, že by měl hnout zadkem a jít. Takže ignoroval ten šílený pocit, že ho za chvíli někdo popadne a zatáhne do postranní uličky. A to co by se mu tam mohlo stát, nechtěl ani domýšlet, vlastně ani nemohl. Své činy nechal jedině na mechanické stránce svého těla. A nechal se vést.
Bohužel ho to dovedlo k prahu domu, který nebyl jeho dům. A jeho napadla šílená myšlenka si popovídat s jeho obyvateli. Nebo spíš obyvatelkou.
Málem se přerazil, když šel po schodech ke dveřím, ale nakonec to zvládl bez větší újmy na zdraví. Na chvíli se opřel o dveře, aby to vydýchal a pak začal bušit.
Jednou provždy mu bude muset říct, co je zač.
„Stello!“ vykřikl. Zdálo se mu to, ale moc tiché, takže přidal na hlasitosti, když to zkusil znovu.

Bohyně - Goddess // Kniha #1 (CZ)Přečti si tento příběh ZDARMA!