Messenger of death

~ Prolog ~

Tiše, tak, aby dívku nikdo v jejím okolí neslyšel, si prozpěvovala text, hrající ji ve sluchátkách. Její oči skenovali každou osobu, procházející okolo.

Všechny ty změny přišli stejně rychle, jako zmizeli. Bolest hlavy po těch několika dnech ustala, což stále dávala za vinu šoku, který z celé situace měla. V duchu vždy tiše doufá, že je ten muž v pohodě a žije. Že přežil celou tu situaci a možná že se jí do mysli vkradla i myšlenka, kde si přeje, aby byl někde zavřený. Někde, kde lidé, kteří mají halucinace bývají.

Dřevěnými vraty vejde do tichého dvora. Uprostřed na zelené trávě se sluní velká, zrzavá příšera, která ji nevěnuje žádnou pozornost. Zakroutí nad tím hlavou a skleněnými dveřmi vejde do domu. Ticho. To je první věc, které si všimne. Toho zvláštního ticha. Žádný brek malého dítěte, nebo křik mamky, že nemá okusovat pastelky. Pokrčí rameny a po schodech zamíří do pokoje, kde odloží batoh.

Usadí se na židli a celý pokoj přeměří pohledem. Jakoby ji v něm něco nesedělo, jakoby v něm bylo něco špatně. Zasekne se, když na nočním stolku uvidí bílý papír. Papír, který tam ještě když odcházela neležel. Zara přinutí nohy k pohybu a celou tu dobu z bílé věci na jejím stolku nespouští pohled. Přece jenom jí něco ten chlápek předal - přesně jak křičel - a tím něčím byla paranoia společně s nočními můrami. Ve snech potkávala ty zatracené lidi s červenýma očima a každou chvíli se ohlížela, zda je neuvidí i ve skutečnosti.

Nechápavě nakloní hlavu na stranu a pozvedne obočí, když si uvědomí, že to, co na stolku leží, je obálka. Obálka s krasopisně napsaným jménem. Jejím jménem. Na pár vteřin se zasekne a v mysli pátrá nad tím, kdy dala někomu své celé jméno. Nebo adresu. Natáhne roztřesenou ruku a hubenou obálku uchopí. Posadí se na postel a rozhlédne se, jakoby dělala něco nelegálního.

Rozloží malej, bílej papír a nechápavě hledí na jednu jedinou větu. I corvi ti seguono, saranno nelle vicinanze. Dal giorno del nostro incontro, fino all'ultimo. (Ne.. Neučím se Italsky.. Takže netuším, zda mi to překladač přeložil správně :))

Větu si přečte znovu a to nahlas. Vše, co se odehrálo poté má v mlze a přesto na to nikdy v životě nezapomene. Ten nával bolesti, který se strefil do zad, hlavy a tváře. Tu malátnost, když se snažila natáhnout ruce a postavit se na nohy. Ten náhlý nával těžkosti jejího těla a poté podlomení kolen. Hluboce dýchá, ale kyslík přichází jen po malých douškách. Snaží se sevřít ruce v pěst, což jí dělá až moc velký problém. A přesto, když částečně ucítí bříška prstů na dlani, vyloudí ji to na tváři úsměv. Po dlouhém, trhavém nádechu vloží do prstů veškerou sílu. Dlouhé nehty se jí zaryjí do dlaní, což jí alespoň částečně přivede do reality. Přinese ji to pocit, že to, co se momentálně děje, přejde. Že to bude trvat jen pár vteřin. Pár vteřin, které se teď zdají jako hodiny.

Zavře oči a v duchu počítá. Do desíti, do dvaceti. Její dech se uklidňuje a tělo, které jakoby doteď neměla začne znovu cítit. Hlasitě polkne a po další odpočítané desítce zapře ruce o zem pod sebou. Ruce se jí pod tím náhlým návalem třesou a přesto se posadí. Dlaně si zapře do kolen a s rychle se zvedajícím hrudníkem vytvoří na tváři úsměv.

Ten stav zmizel. Zmizel stejně tak rychle jako se objevil. Neví, zda za to má být vděčná sobě samotné nebo někomu tam nahoře - zda tam někdo je. Zapření o postel ji pomůže se plně postavit. Udělá krok vpřed, s tímto činem ale jedna z nohou zaprotestuje. Zary výraz se změní na částečně otrávený. Našlapuje jednou nohou a druhou jen zlehka, nehodlá na ni dávat více váhy. Mravenci v chodidle jsou lepší než mravenci v celé noze.

Otevře dveře od koupelny a první, kam zaměří pohled je sprcha. Zhluboka se nadechne a postaví se před zrcadlo. Hledí na svůj odraz, ve kterém si přijde až neuvěřitelně moc cizí. Ta dívka na druhé straně je tak moc jiná. Vlasy, které měla ještě nedávno až do půlky zad, jsou momentálně na mikádo a ještě k tomu mají černou barvu. Nezná tu dívku na druhé straně a v duchu doufá, že ji pozná co nejdříve. Že bude lepší než ta, kterou byla ještě před pár měsíci.

Koupelnou se ozve hluboký výdech a poté zvuky kroků mířících ke sprchovému koutu. Dívka si vleze pod sprchu a pustí na sebe kapky teplé vody. Čelem se zapře o dlaždičky a uchechtne se. Říkaly jí, že to nezvládne, že bez nikoho nezvládne ani hnout prstem a ha. Kéž by viděli kde je dnes, kam až se dostala.

Po smytí šampónu z vlasů otočí kouhoutkem a omotá kolem svého těla ručník. Znovu se postaví před velké zrcadlo, po kterém přejede dlaní, aby svůj odraz vůbec viděla. Ve chvíli, kdy zahlédne osobu naproti ní, se domem rozlehne hlasitý výkřik a poté tříštění kousků střepů o zem. I přes to, že dala do zrcadla ránu, velká část stále visí na zdi a dále ukazuje to, čím je.

Přes obličej se jí táhne velká, ošklivá jizva. Začíná nad obočím, pokračuje přes oko, tvář, rty, až po krk. Její oči svítí červenou barvou, která ji jasně připomíná, že přesně někomu takovému se měla vyhnout. Rychle sklopí pohled k zemi a doufá, že se jí to jen zdá, že to, co vidí je jen nějaký bláznivý výplod její fantazie. Její zorničky se však rozšíří zděšením, když ve střepech rozbitých na zemi zahlédne něco za jejími zády. Bolestně zakňučí, když se ta věc, na jejích zádech pohne. Rychle zvedne pohled k půlce zrcadla na zdi a zalapá po dechu. Za zády se jí tyčí dvě černá křídla, křídla, která doteď viděla jen na obrázcích. Tělem jí projede vlna chladu a v tu chvíli vše zmizí. Vše, co jí odraz ukazoval, se rozplyne jako pára.

A ve chvíli, kdy se přiblíží ke zrcadlu, aby ho znovu otřela, se rozrazí dveře ve kterých se zděšeným výrazem stojí muž středního věku.

,,Zaro?" zašeptá tiše a dívce v tu chvíli dojde, že stojí mezi kouskami rozbitého skla.

_______________________________________

Haha. Kdo se objevil po dlouhé odmlce zpět?
Anooo... Já :).
Tenhle účet je tak dlouho pohřebenej :/
Nápadů je spousta, ale pak je všechny sepsat? Haha. To už není tak jednoduchý!
Takže.. Přicházím s novým příběhem!

Takže.. Užijte si prolog! A uvidíme se u další kapitoly!

Bye!