Šance na lepší život II

39. kapitola - Magické záznamy

„Dobrý den," pozdravila co nejpřátelštěji to dokázala. „Potřebovala bych se podívat na jisté záznamy, pokud to tedy pro vás nebude problém."

„Ale ovšem, slečno Peregrinová," pronesl muž vesele. „Všechny veřejné záznamy jsou v támhleté části," řekl a ukázal za sebe, kde se nacházelo asi padesát polic s kovovými šuplíky.

„Tak jsem to nemyslela," pronesla profesorka a snažila se působit rozpačitě. Párkrát zamrkala dlouhými černými řasami a doufala, že vypadá jako správná žena v nesnázích. „Potřebovala bych vidět jisté záznamy, které jsou...," na chvíli se odmlčela. „Nepřístupné veřejnosti."

Mužův úsměv povadl. „Lituji, ale to nebude možné, slečno Peregrinová. Neveřejné záznamy mohou vidět pouze bystrozoři nebo jiní ministerští pracovníci s patřičným povolením."

„Vždyť mě přeci znáte," řekla vesele a široce se usmála. Doufala, že muž nepozná, že je její úsměv falešný. „Párkrát jsem se tu objevila, když jsem pracovala jako bystrozorka. Opravdu by mi to pomohlo."

„Je mi to opravdu líto," pronesl muž zúčastněně. „Ale měl bych z toho veliké problémy, kdybych vám to dovolil."

„Nikdo se to přeci nemusí dozvědět," ztišila profesorka hlas. „Nikomu to neprozradím."

„Opravdu to nejde," slečno Peregrinová.

„Jedná se o velice důležitý a tajný úkol," pokračovala a s potěšením zjistila, že zaujala mužovu pozornost. „Přímo pro pana ministra."

„Pro pana ministra?" pronesl muž nevěřícně. „Opravdu?"

„Ano," pokračovala a nahnul se k muži, jakoby mu chtěla předat nějaké veliké tajemství. „Věřte mi, že vás nechci stavět do takovéto pozice a že jsem si povolení chtěla vyžádat od pana ministra. Jenže byl příliš zaneprázdněný a neměl na mě čas. I on sám by si ale myslel, že není žádný problém mě tam na chvíli pustit," řekla a mávla rukou směrem k neveřejnému oddělení.

„Já nevím, slečno Peregrinová," pokračoval muž, ale Alma na něm viděla, že je na pochybách.

„No tak," pokračovala milým hlasem. „Bude to jenom chvilka. Nikdo ani nepozná, že jsem tam byla."

Muž se na ni chvíli díval a nakonec si povzdechl. „Dobrá," pronesl přátelsky. „Ale máte jenom patnáct minut. Pak sem většinou chodí bystrozoři." Alma přikývla na souhlas, obešla stůl a pospíchala k několika policím, nad nimiž visela cedule, která říkala, že je oddělení neveřejné. Naposledy se podívala na muže sedícího za stolem a poté vešla do úzké uličky. Na jejím začátku byl malý pultík, na kterém ležela tlustá kniha. Alma k ní rychle přešla a začala v ní listovat. Po chvíli našla část, která se věnovala Azkabanu. Prstem rychle přejížděla po řádcích - každý z nich odkazoval na jinou věc, která se týkala tohoto vězení. Prstem se zastavila až na dvou slovech. Majetek vězňů. Chvíli vyčkávala, jakoby se nemohla rozhodnout, jestli chce opravdu vědět, komu prsten patří. Proč by měla do tohoto problému tak zabředávat? Proč ministrovi neřekne, že si s kletbou neví rady? Než si stihla na tyto otázky odpovědět, její prst už třikrát poklepal na tato dvě slova. Písmena se rozzářila, všechno světlo se poté shluklo do zářivé koule o velikosti jablka a vzneslo se do vzduchu. Chvíli se vznášelo na místě a najednou se prudce rozletělo dopředu, do temných uliček mezi vysoké regály. Alma ho spěšně následovala. Míjela jednu knihovnu za druhou a po chvíli ztratila přehled o tom, kolika uličkami vlastně už prošla. Za několik minut, které profesorce připadaly jako věčnost, se světlo zastavilo u jedné z knihoven. Zastavila se i profesorka Peregrinová. Její smaragdově zelené oči spočinuly na jednom z dřevěných šuplíků, které byly umístěny v knihovně. Mrtvolně bledou rukou ho otevřela a její pohled rychle přejížděl jeho obsah. Opatrně vytáhla úzkou obálku s písmenem P a vyjmula z ní krátký seznam. Netrvalo dlouho než našla slovo prsteny. Opět na písmena třikrát poklepala. Chvíli se nic nedělo a ona se už začínala obávat, že ministerstvo nějak změnilo způsob, jak se k tajným spisům dostat. Najednou se ale před ní z čista jasna objevila malá kniha. Jakoby se zhmotnila ze vzduchu, pomyslela si černovláska, ale nahlas to neřekla. Rozechvělými prsty ji otevřela a začala v ní listovat. Na každé straně byla fotografie nějakého prstenu a informace o jeho majiteli. Pokračovala ve studování jednotlivých prstenů a její zoufalství rostlo čím dál tím víc. Nikde neviděla fotografii prstenu, který hledala. Rychle začala listovat knihou. Věděla, že už jí nezbývá mnoho času než dorazí bystrozoři. Z ničeho nic se zarazila. Její pohled se upíral na obyčejný zlatý kroužek. Přimhouřila oči. Na vnitřní straně prstenu byla vyryta dvě písmena. L a M. Profesorčiny oči se rozzářily a z jejího hrdla vyšlo úlevné povzdechnutí. Našla co hledala. Už se chtěla dát do čtení informací o jeho majiteli, když uslyšela několik hlasů, které se bavily s mužem u dřevěného pultíku. Alma jeden z hlasů znala až příliš dobře. Hlas Harryho Pottera. Profesorka byla bledá jako stěna a srdce jí divoce bušilo. Bystrozoři byli tady.