Remus Lupin - Remastered Edition

Prolog - aneb jak to všechno začalo

Tento prolog popisuje, jak vlastně přišel Remus ke svému kousnutí. Popisuje soudní proces Fenrira Šedohřbeta, kde byl jedním z účastníků práce Lyall Lupin - Remusův otec. Tento soud jsem si nevymyslela, je to převzaté z jedné wiki stránky o Remusovi Lupinovi a jeho původu. Základ vymyslela Rowlingová a já jsem ho pouze rozvedla. 

     Tak jako každé ráno jsem utíkal do práce. Zase jsem běžel pozdě. Doběhl jsem na ministerstvo pár minut po čtvrt na osm. Naštěstí soud začínal až v půl osmé, takže jsem si ještě stihl doběhnout do kanceláře pro pár maličkostí. Pospíšil jsem si do výtahu a jel do sklepení, kde se konalo jednání. Do sklepení jsem doběhl chvilku před půl osmou, rychle jsem se posadil na své místo a už mi jen stačilo čekat. "Lyalle, jste tady nějak pozdě ne?" zašeptal mi do ucha Henry Dipson, který se mnou pracoval na odboru pro regulaci a kontrolu magických stvoření. "Ano, však to znáte Henry... někdy se to všechno tak seběhne.." odpověděl jsem s úšklebkem. "Ale jistě...předtím než jste přišel tak jsme ještě s ostatními probírali, tenhle případ. Nemyslím si, že by bylo moudré říkat váš názor na Fenrira Šedohřbeta, přeci jen nemáte žádné důkazy o tom, že by měl být vlkodlak... všichni vlkodlaci jsou přeci registrovaní a on mezi nimi není..." pokračoval nadále Henry. Povzdechl jsem si. Nikomu jsem o svém tušení neřekl.. nikomu kromě Henryho, jemu jedinému jsem věřil, byl mým blízkým přítelem. "Henry, já vím, že se mnou nesouhlasíte, ale tento případ mi přijde nanejvýš podivný, pojďme si to ještě před začátkem lehce shrnout... Před pár dny najdeme dvě mrtvé děti, které nesou jasné známky toho, že je napadlo nějaké zvíře... pokud ne zvíře, tak opravdu nějaká lidská zrůda... a kousek od nich nalezneme Šedohřbeta, který nenese žádné známky strachu či znechucení, ale naopak vypadá až nadlidsky spokojeně. Navíc je ještě více podivné, že v této oblasti se čím dál tím více objevují případy ztracených nebo mrtvých dětí. Dalším faktorem je, že Fenrir měl na oblečení krev a pochybuji, že byla jeho, protože on nevypadal, že by měl nějaké zranění. A to mi tedy promiňte, ale já mu ani za mák nevěřím, že je jen mudla, jež byl svědkem onoho útoku na ty dvě děti..." řekl jsem a zadíval jsem se na Henryho pochybovačně. "Ale oni u něj nenašli hůlku! Řekněte mi, který hlupák by jí večer u sebe neměl, navíc v dnešní době, kdy jsou smrtijedi na každém rohu! A navíc ten útok musela zavinit nějaká zrůda, třeba zrovna ten tvůj vlkodlak, a ne člověk..." oponoval mi Henry. "Další věcí je, že přeci nebyl úplněk...ten je až zítra" dokončil své myšlenky Henry. Zamyslel jsem se a s pevným hlasem jsem mu na to odpověděl: "...ale stejně to asi nadhodím, až na to přijde řeč." Henry vedle mě jen zakroutil hlavou a tiše si mumlal něcopod vousy. 

     Zanedlouho dorazil i zbytek složení soudu a ministr kouzel Nobby Leach. Ti se usadili a chvilku poté přivedli v poutech i Fenrira Šedohřbeta, ten jen vyjeveně zíral na to, co se děje okolo něj. Jednání začalo. Jak předpovídal Henry, tak nikdo nepochyboval o tom, že byl Fenrir pouze náhodným kolemjdoucím, ten navíc tu habaďůru podpořil svým srdceryvným líčením o tom, jak se snažil dívenky zachránit. Já jsem mu to ale nevěřil, měl jsem prostě takové tušení, že lže... měl to prostě v očích. Asi po hodině, kdy byl Fenrir vyslýchán, se osazenstvo soudu rozhodlo, že už slyšelo dostatek a jali se učinit rozhodnutí. "Má někdo nějaké námitky, které by mohly ovlivnit výsledek jednání?" zeptal se Leach. Nervózně jsem si mnul cíp košile a přemýšlel. "Jestli ne, tak prohlašuji..." "Já mám námitku!" přerušil jsem řeč na poslední chvíli. "Myslím si, že nám tady Fenrir celou dobu lže. Jsem si jistý, že to on zavinil smrt dívenek. Jsem si jistý, že to on může za náhlá úmrtí a únosy dětí z okolí... myslím si, že to je vlkodlak. Na jeho chování jsou určité vlkodlačí rysy!" prohlásil jsem přes celou soudní síň sebejistě. "A máte pro to nějaké důkazy, pane Lupine?" zeptal se mě Leach výsměšně. "No to... bohužel nemám... Mám takové tušení..." zakuňkal jsem. "Tak on má tušení!" zasmál se Leach a s ním i všichni přísedící až na Henryho, ten na mě jen nešťastně koukal. "Pane Lupine, když vznesete takové závažné obvinění, tak proto musíte mít nějaký důkaz a ten nemáte." odpověděl mi Leach. "To sice ne, ale navrhuji abychom Šedohřbeta zavřeli do příštího úplňku tady na ministerstvu. Úplněk je již zítra! Pravda se ukáže!". Celá síň se znova začal smát. To mě už doopravdy namíchlo a přes celou místnost jsem zakřičel: "Vlkodlaci jsou jen zlé bytosti bez duše a nezaslouží si nic jiného než smrt! A on je jedním z nich!" "Pane Lupine, pro své tvrzení nemáte žádný důkaz, takže si prosím nechte své hloupé domněnky. Prohlašuji Fenrira Šedohřbeta za nevinného. Odveďte ho a vymažte mu paměť." vynesl rozsudek ministr kouzel. Naštvaně jsem se posadil zpět na své místo a nemohl jsem stále uvěřit tomu, že z toho ten zmetek vyvázl. Fenrira si přebrala četa na vymazávání paměti a soud byl rozpuštěn. Naposledy jsem se zadíval jak ho odvádějí a on se na mě otočil. Zastihl jsem ten nenávistný pohled co mi věnoval. Měl jsem pravdu a věděl jsem to, jen jsem to neměl jak dokázat.

     "Já jsem vám to říkal Lyalle..." podíval se na mě Henry smutně. "Vždyť já vím, Henry.. chtěl jsem to alespoň zkusit.."

     Dopravil jsem se zpět do mé kanceláře a dodělal pár věcí z předešlého dne. Pracoval jsem asi hodinu, když najednou ke mě vtrhnul Marty, můj podřízený. "Pane! Fenrir uprchl! Nějakým zázrakem přemohl oba dva strážné a teď se potuluje někde po Londýně s nevymazanou pamětí!" No to je teda průser... Tohle ještě více podpořilo mou domněnku o tom, že Fenrir nebude jen obyčejným mudlou, ale vlkodlakem. Už jenom představa, že nám někde pobíhá mudla s nevymazanou pamětí, byla hrozná, ale že se jedná o kouzelníka vlkodlaka byla ještě horší. Rychle jsem se zvedl z mé židle a utíkal na místo činu. Na zemi se váleli dva strážní v bezvědomí. Vyběhl jsem ven ze dveří a utíkal chodbou až na ulici, ale už bylo pozdě... byl pryč.

     Když jsem ten večer dorazil domů z práce, tak mě přivítala moje žena Hope. Remus už spal ve svém pokoji. Já si dal večeři a šel spát. Najednou jsem slyšel zvenku šramot. Podíval jsem se z okna, ale nic jsem neviděl. Asi nějaké zvíře, pomyslel jsem si a šel jsem zase spát. 

     Druhý den v práci, všichni řešili, jak mohl Fenrir uprchnout. Nikdo neměl žádný nápad, jak tomu mohlo dojít a všichni odmítali uvěřit mé teorii o vlkodlakovi. Když jsem ten den přišel z práce domů, tak byla už tma. Zdržel jsem se v práci, protože jsem se snažili najít nějaké stopy po útěku, nebo jak k tomu došlo. Hope už spala a Remus taky. Najednou jsem slyšel z Remusovo pokoje pláč. Šel jsem tam, ale znenadání jsem tam uslyšel i nějaké jiné zvuky než jen pláč. Rychle jsem vyběhl schody, otevřel dveře a v pokoji u Remusovy postýlky stálo hnusné, velké stvoření. Z pusy mu koukaly obrovská zuby, na kterých byla krev. Ze tmy na mě žhnuly žluté oči onoho stvoření a jeho pohled by nahnal kůži i tomu největšímu nebojsovi. V drápech svíralo mého syna a tomu se valila krev z ran na obličeji a z rány na jeho paži, která nápadně připomínala kousnutí. Byl to vlkodlak... a to přesněji Šedohřbet. Poznal jsem ho podle těch hnusně žlutých učí, které měl a které na mě házely ten nenávistný pohled onen den v síni. "MDLOBY NA TEBE!" zařval jsem z plných plic, než stačil Fenrir mého synka zabít. Moje kouzlo mělo obrovskou sílu, protože bylo posilněno mým vztekem. Paprsek mé kletby ho zasáhl přímo do hrudníku, odmrštil ho ven z okna na trávník, kde zůstal ležet. Remuse při zásahu upustil na podlahu a ten tam teď jen bezvládně ležel. 

     Za zády jsem slyšel, jak ke mně utíká moje žena, kterou vzbudil rámus. Ta jakmile viděla Remuse, samým zděšením vykřikla a začala plakat. Já jsem okamžitě začal našeho syna léčit. V tuhle chvíli jsem opravdu litoval, že moje žena je mudla. Snažil jsem se, jak nejvíc jsem mohl, ale ani jedno z jeho zranění jsem nedokázal plně vyléčit, jen jsem rány zatáhl a zastavil krvácení. Potom co jsem dokončil léčení, tak jsem vyčaroval svého patrona a poslal zprávu na ministerstvo. Ještě tu noc začalo vyšetřování... 

     Uvědomil jsme si, jak příhodné má naše rodina jméno... Moje jméno 'Lyall' je odvozeno ze starověké norštiny ze slova „Liulfr"  a znamená vlk a moje příjmení 'Lupin' zase pochází z latinského slova 'lupus', což také znamená vlk. Takto se to tradovalo u nás v rodině již po několik generací a proto jsem i já dal svému synovi jméno vlčího významu a to 'Remus', po vzoru Romuluse a Remuse - 'vlčích dětí'. Před téměř pěti lety, když jsem mu to jméno dával, tak jsem nevěděl, že se můj syn jednou nebude lišit od významu svého jména a oním vlkem bude...

Děkuji, že jste do dočetli až sem, příští kapitola bude již z pohledu Remuse, ale přišlo mi opravdu zajímavé, jak vlastně Remus přišel k tomu kousnutí. (1525 slov)