Bohyně - Goddess // Kniha #1 (CZ)

10. Kapitola

A/N Hey there! Miluju Vás, víte to? Hah. Děkuji moc, vím že se poněkud opakuji, ale nemůžu si pomoct :D jsem úplně mimo z toho, že tuhle story vážně někdo čte :') (ignorujte moje výlevy pokud možno)
Tuhle kapitolu věnuji tedy všem, kdo si tuhle knihu oblíbil! :)
Čekejte trochu vzrůša XD

Temná strana

Nornotur

„Ztráty!" vykřikl. Stál u obloukového nevyplněného okna a v rukou drtil oddrolující se omítku stěny. Bleskově se otočil a vrhnul zuřivý pohled na dvojici Démonů. Stáli jako solné sloupy a nedali najevo sebemenší známku strachu, či nejistoty. To Krále ještě více rozčílilo. V rychlosti ze sebe strhal černé brnění, tak že se s drnčením rozkutálelo po leštěné podlaze. Posluhovači stojící u stěn se k nim rozběhli a co nejtišeji, aby ho jeho hněv nestrhli na sebe, je posbíraly.

„Přísahám, jestli budete mlčet ještě o vteřinu déle, složím se zemí vaše ubohá obydlí!" jakmile vyřkl hrozbu směrem k jeho bojovníkům, neklidně se zavrtěli.

„Zajali vašeho syna, pane," vyšší z dvojice Démonů se konečně osmělil. To byl jeho konec. Nornotur sáhl po svém meči, s jedním rychlým pohybem ho vytáhl z pochvy u boku a plynulým, mocným švihem, setnul hlavu vojákovi. Muž stojící hned vedle něj se ani nehnul, jenom polknul. Černá čepel tvaru blesku se teď leskla krví věrného bojovníka. Nornotur se odvrátil a pokoušel se utišit vztek.

„Kde je Nildon?" vyštěkl.

„Vaše dcera je ve své komnatě. Utržila jen několik ran," ve snaze uklidnit svého vládce promluvil druhý bojovník.

„Ještě něco?" promluvil už o něco klidněji král. Vyhrál bitvu, přesto ztratil velmi cenného člověka. Aspoň, že Nildon je v pořádku.

„Nejvyšší si žádá audienci,"

Nornotur se k němu obrátil a pozvedl tmavé obočí. To je ale překvapení. Mávl rukou. Voják se uklonil a spěchal ke dveřím, splnit rozkaz.

„Otče," z nenadání se po jeho boku objevil jeho potomek. Byl pyšný na svou krev. Nildon vypadala stejně jako její matka, tam ale veškerá podoba končila. Stejně tak, jako u jejího dvojčete. Povahu zdědili po otci. Všiml si jiskry vzteku v jejím pohledu.

„Netruchli pro svého bratra, dcero. Vyšleme pro něj nejlepší Démony," ujistil ji, zaznamenal ve svém hlase otcovskou něhu. Čas od času se mu to stalo.

„Směla bych jít také?" dychtivost v jejím hlase jej pobavila. Zamrkala na něj zářivě zelenýma očima, které také zdědila po matce, společně s tmavě hnědými vlasy.

„Jistě. Ale ještě předtím, tvůj bratr měl na starosti jistou záležitost. Zmínil se ti o ní?" zkoumavě si ji přeměřil. Hlavně kvůli této maličkosti, musel Nerona dostat co nejdříve zpět. Nechtěl, aby se od něj kdokoliv z druhé strany dozvěděl, na co se Nornotur zaměřil.

„Ne, otče," zmateně a trochu nahněvaně se na něj zamračila. Přestože byli oba jeho potomci dvojčata, neustále mezi sebou soupeřili. Hlavně o otcovu přízeň. Ani se nedivil, že se jí nelíbí, že mu svěřil nějaký úkol, o kterém ona nic neví.

„To počká. Máme hosta," pokýval hlavou k zavřeným vstupním dveřím do sálu. Mávl rukou, aby zažehl svíce pověšené po celém obvodu místnosti. Ponurému sálu to však nepomohlo. Stíny, které se teď roztáhly po stěnách, by obyčejnému člověku naháněly hrůzu. Nornotur se přesunul k vyvýšenému trůnu a posadil se na něj. Musí přeci hosta přivítat, jak se patří. Bylo neobvyklé, aby se hned po bitvě ohlašovaly audience. Nicméně nic nenamítal. Nikdy se neodmítl postavit před svého protivníka.