Je noc? Nebo den? Všude je tma.
Ne-to já mám temno v srdci.
Prázdnota.
Bolest a zklamání.
Nikde nikdo.
Nikdo, kdo by mě pohladil, utěšil ...
Kdo by mě miloval.
Kdo by mě měl aspoň trochu rád.
Je na světě spravedlnost? Není?
Nevím - nezdá se mi.
Myšlenky mám popletené, smíchané dohromady. Nenapadá mě smysluplná věta.
Je KONEC?
Pomůže mi někdo?
Stačí pohlazení, pochopení, láska...
Zachrání mě někdo? PROSÍM!!?!
Volám o pomoc a nikdo mě neslyší. Nemá to význam. Ztrácím se.
Jako obláček dýmu se rozplynula má duše a já bloudím temnotou. Temnotou co nemá konce.
Mé srdce je rozbité a prázdné. Nicota. Nic víc... A nikdo to nevidí. Nikdo. Už si ani nevzpomenou. Jednou - prostě někdy. ANO - žila. Kdysi - ale kdo to vlastně byl?
Nikdy se neusmála - dokonce ani neplakala. Všichni jen mávnou rukou.
Co po ní zbylo? NIC! Tak nač se tím zabývat. Ale proč? Lidská ješitnost.
Všechno je ztracené. Nikdo si nevzpomněl, nevzpomene...
Cožpak už jsem upadla do úplného zapomnění? To je ta spravedlnost? A co zbyde? Prázdno....
Na každého se jednou zapomene. Lidé myslí jen sami na sebe. Bohužel! Lidská pýcha - nesnáším svět...
Chci zapomenout - nejde to. Je to trest? Za co? Jednou na to snad přijdu. Ale teď....
Chci už jen spát - nic víc. Jen spát a už se nevzbudit.
Jen spát!
Slovo autora:
Pokus o psaní... Snad to dopadne. Budu ráda za jakýkoli názor, kritiku, radu...
*Catherin85*
