Unikátní

Díl dva - Kapitola pět

Vím, že jsem minule psala, že teď chvíli přidávat nebudu, ale dneska jsem měla čas, a tak jsem opravila pátou kapitolu. Doufám, že se bude líbit ;)

Předem se omlouvám za chyby. :) 

Tentokrát, se mi nezdálo o vzpomínkách, měla jsem normální sen.

 Zdálo se mi o dlouhých chodbách téhle základny, jak v nich běhám a snažím se něco najít, ztrácím se v nich a znovu nacházím cestu. Běhám sem a tam bez zjevné příčiny, a trochu mi to připomíná moje ztracení na budově Jednotky. Pořád v nich něco hledám, ale až po dlouhé době mi dojde, že jsem to ztratila navždy. A to mě probudí.

 Otevřela jsem oči. Bylo ráno. Asi. Seděla jsem na židli u Fetchiiny postele. Včera jsem tu usnula. Vzpomínala jsem na včerejší den. Viděla jsem ho jen matně a v obrazech, přesto jsem v nich poznala, jak Fetch ladně přistála na louce, jak se hádala s Connorem, i na pohled na stříbrnou kulku v její paži. Zvedla jsem se ze židle, v dohledné době jsem se plánovala někam se uklidit a dospat noc. Sem jsem se dostala až někdy po půlnoci, byla jsem unavená a bolelo mě celé tělo, včetně ruky, kterou jsem měla pořád v obvazu -podle mě naprosto bezdůvodně. Přešla jsem ke dveřím, když mě vyrušil Fetchiin hlas.

 „Kde to jsem?“ zeptala se rozespale, ale celkem klidně. Docela pokrok od včerejška, uvědomila jsem si. Otočila jsem se. Fetch seděla na posteli a klidně se rozhlížela kolem, jako by plánovala únikovou cestu, pak se její pohled zaměřil na mě.

 „Risen? Kde to jsem? Co se včera stalo?“ zeptala se. To si nic nepamatuje?

 „Jsi na trojce, včera tě postřelili,“ vysvětlila jsem. „Jak se cítíš?“

 „Příšerně, jako kdyby si na mě lehl slon,“ ušklíbla se.

 „Zřejmě důsledek stříbrné kulky,“ řekla jsem s pohledem upřeným na její paži, obmotanou obvazem.

 „Stříbrná kulka?“ nechápala.

 „Ty si to opravdu nepamatuješ?“ podivila jsem se. Ona si to fakticky nepamatuje! Chtělo se mi vyprsknout smíchy, ale udržela jsem se. V rámci zlepšení vztahů, s Connorovou sestrou, jsem byla trpělivá -aspoň do jisté míry.

 „Vím, že mi Nicholas Flare předal děti, a řekl, abych je v pořádku dovezla za hranice. Potom jsem s nimi utíkala. Pamatuju si prudkou bolest a pak už jenom trávu, jestli to tedy byla tráva,“ řekla a pohledem se zaměřila na dveře za mnou- uvažuje snad že by utekla? Pak si rukou promnula čelo, až mi jí začalo být líto. „Co se stalo?“

 „Přivezla jsi ty děti v pořádku. Pak ses chvíli hádala s Connorem. Přičemž si sebou hodila do trávy. Tvůj brácha tě donesl sem, kde ti vyndali tu kulku,“ řekla jsem.

 „A co je zač ta-jak že se to jmenuje?“ zatvářila se nechápavě, přičemž ukázala na svou paži.

„Stříbrná kulka- sama nevím, o co přesně jde. To by ti nejlíp vysvětlil Connor. Říkal, že je to něco jako uspávací střela, jenom s více jehlami. A že prý nejde moc dobře vyndat,“ opakovala jsem Connorova slova.

 „Connor,“ řekla nezřetelně jméno svého bratra, „pořád nemůžu uvěřit, že mám bráchu, je to takový divný. Když jsem ho viděla s První letkou, byl to jen další voják s puškou, ale potom, co tě přinesl, všechno se změnilo,“ řekla potichu. Pohledem probodla přikrývku, pak se její modré oči, stejné jako Connorovy, zaměřily na mě.

 „Víš, je dobře, že je tu aspoň někdo jako já, už bylo nesnesitelný, když mě všichni pozorovali; jak cvičím, když jsem lítala, nebo když jsem vrhala nože. Všichni mě sledovali. Hlídali mě. Byla jsem pro ně až moc cenné zboží,“ řekla a já zatajila dech, otevírala se mi, což nebylo normální. Přisoudila jsem to lékům proti bolesti a začala pomalu couvat ke dveřím.

 „Bolí to?“ změnila jsem pro jistotu téma. Podívala se na ruku. Pak se vrátila pohledem zpět na mě.

 „Ne, moc ne,“ řekla. Léky proti bolesti, samozřejmě. Ale i tak jsem v jejích očích zahlédla bolest.

 V tomhle byli stejní. Jak Connor tak Fetch, si hráli na hrdiny, a potom z toho byli úplně hotoví. To mi připomnělo, když jsem Connora postřelila na lukostřelbě. V horním rohu displeje, který snímal Fetchiinu srdeční činnost, jsem si všimla, digitálních hodin. Přesně 1:35 hodin ráno. Tak nakonec ještě nebylo ráno. Všimla jsem si, že se Fetch pokouší vstát. Rychle jsem přiskočila a zatlačila ji zpátky do polštářů.

 „Neměla by ses teď moc hýbat,“ řekla jsem, i když mi nikdo nedal pokyny, co dělat, když se bude chtít zvednout. Vrhnul na mě pohled, jako by říkala; Děláš si ze mě srandu? Ale nevzpírala se. Jen kývla.

 „Chceš něco přinést?“ usmála jsem se. Zavrtěla hlavou. „Měla by sis ještě odpočinout, po včerejšku si určitě vyčerpaná. Já si teď taky někam zalezu,“ ušklíbla jsem se. Otočila jsem se a přešla ke dveřím, když mě zastavila.

 „Risen,“ řekla naléhavě, z jejího hlasu byla slyšet i unavenost, otočila jsem se na ní, „Děkuju.“

Kývla jsem na znamení, že nemá zač a vyšla jsem na chodbu. Možná nebude tak špatná.

 Po více než půl minutě rozmýšlení, jsem se rozhodla najít Connora. Chtěla jsem vysvětlení, a myslím, že jsem mu dala už dost času. I když jsem také cítila jistou vinu, za to, co se včera stalo.

Včera ho poslali na osmičku, takže by tam mohl pořád být. Mohl.

 Nějakou náhodou jsem se dostala ke schodům a sešla po nich do osmého patra. Všichni očividně spali-jak jinak- a tak jsem se potichu plížila ve stínech. Pak jsem se rozhlédla.

 Támhle dveře, támhle dveře, támhle dveře. Teď ještě zjistit, kde je Connor. Naproti mně, se z jedněch dveří vynořil muž v bílém plášti, kterého jsem viděla včera.

 „Dobrý den,“ zastavila jsem ho. Hm, spíš dobré ráno… Vzhlédl od desek s papíry, které držel v ruce a přimhouřil na mě oči, jako by mě neviděl.

 „Ty jsi Nathalie Cartwingová, že ano?“ zeptal se.

 „Ano, můžu se zeptat-“ přerušil mě, prst zabodl někam do papírů v deskách a pak se znovu podíval na mě.

 „Vyřiď prosím Winze, že testy vypadají nanejvýš dobře,“ řekl a rozešel se ke schodům za mnou.

  „Prosím vás, kde je Connor?“ Zeptal jsem se, a snažila s ním držet krok.

 „Cože?“ nechápavě se na mě podíval. Bavila jsem se s ním jen půl minuty a už mi lezl krkem, to je zatím rekord. Hned po Connorovi, samozřejmě.

 „Connor,“ řekla jsem a snažila se s ním držet tempo. Něco si nečitelně načmáral na papír do nějaké tabulky.

 „Co s ním?“ Opravdu mi lezl na nervy, to snad neslyšel, nic na co jsem se ho právě ptala?

 „Kde je?“ dala jsem důraz na každé slovo.

 „No, přece na dvě stě čtrnáctce, jako vždy,“ řekl a znovu se zahleděl do papírů. „Proč ses na to nezeptala hned?“

 „Díky,“ řekla jsem trochu ostřeji, než jsem zamýšlela, a hned se rozhlédla po dvě stě čtrnáctce. Muž odešel a já zůstala na chodbě sama. Zářivky nad mojí hlavou hlasitě bzučely a mně to trhalo uši, nikdy jsem si nevšimla, že by byly tak hlasité. Potichu jsem se plížila podél zdí, i když jsem k tomu vlastně neměla důvod. Srdce mi hlasitě bušilo. Myslím, že se to rozléhalo po celé chodbě. Slyšela jsem jen své kroky a zrychlený dech.

 Napravo ode mě bylo číslo 210. Na druhé straně 211. Pak jsem zahlédla 212 a 213… A konečně 214.

 Nervózně jsem se rozhlédla, a připlížila se k daným dveřím. Zhluboka jsem se nadechla, zavřela oči a s výdechem je otevřela a prošla dveřmi.

 Stačil jediný pohled na celou místnost a hned mě začala bolet hlava od přicházející vzpomínky.

 Jo, trochu jsem zkusila udělat kapitolku napínavější.

Líbí? Mám to tak nechat? :)