„Já chci umřít. Nechte mě být!“ křikla jsem. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a já na chvíli omdlela. Ležela jsem na své posteli u sebe v pokoji. Začal se mi svírat žaludek. Probudila jsem se s bolestmi břicha. Zbledla jsem. „Musíš k doktorovi Lucy!“ vešla do pokoje mamka a začala mi pomalu balit věci. „Co to… děláš?“ zeptala jsem se, ale udělalo se mi špatně. S tíží jsem vydala ze sebe hlásku a mně se zvednul žaludek.

„Lucy! Panebože! Bolí tě něco?“ přiběhla ke mně mamka a starostlivě si mě prohlížela. Rukama jsem si zakrývala ústa. Sakra… Bylo mi fakt až moc na zvracení. Lehce jsem ji odstrčila, aby mi uhnula z cesty. Rychle jsem utíkala do koupelny, opřela jsem se o umyvadlo a doufala, že to přejde. Nepřešlo to a já se skláněla nad záchodovou mísou a zvracela.

Spláchla jsem záchod a přesunula se pomalu k umyvadlu. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a podívala se na sebe do zrcadla. „Vypadáš příšerně…“ zašeptala jsem si pro sebe a viděla svůj vybledlý obličej. Utřela jsem si obličej do ručníku a všimla si kapek krve z mých úst. Tohle se opakoval i přes noc, jen jsem nikomu nic neřekla. Byla jsem taková, že si radši nechávám všechno pro sebe. Abych tím nezatěžovala ostatní.

Co jsem se vrátila do pokoje, měla jsem už dávno sbalené věci do nemocnice. „Zlatíčko, to bude dobré. Uvidíš…“ objala mě mamka. Nikdy dřív mě neobjala, až v tuhle chvíli… Měla o mě strach a chtěla pro mě jen to nejlepší. Už od první třídy se mi stalo něco podobného, ale vždycky jsem z toho nějak vyvázla. Tentokrát se to zhoršilo. Po tom co jsem prožila, chtěla jsem jediné… Umřít.

Rozkašlala jsem se, až mě bolelo na hrudi. „Vidíš i kašel se ti zhoršil. Musíš do nemocnice.“ Řekla mamka, vzala do ruky tašku s věcmi a já jen kývla.

Odvezli mě autem do nemocnice. Mamka s tátou seděli vepředu a já vzadu spolu s taškou. Bolestí jsem se držela za břicho a kašlala. Sledovala jsem jen míhající se krajinu. Vzpomínky mi zahlcovaly mou hlavu, až jsem zavřela oči a usnula.

*****

Probudila jsem se. Cítila jsem se slabá. Nemohla se pohnout, celé tělo mě bolelo a nezmohlo se na sebemenší pohyb. Pootevřela jsem oči, zmateně jsem se rozhlédla a snažila se vnímat okolí. 

Spatřila jsem jí. Vedle mého lůžka stála holčička s blonďatými vlásky po ramena a v ruce držela plyšového medvídka s červenou mašličkou. „Pojď Jeanette, musí odpočívat,“ řekla sestra. Holčička jí chytla za ruku a pomalu ji vedla pryč z pokoje. Zavřela jsem oči a usnula.

Nevím kolik uběhlo dní, nevnímala jsem moc okolí. Ani jsem se nezajímala o svůj zdravotní stav. Bylo mi to jedno.

„Ahoj…“ pozdravila a vešla do pokoje holčička, usmívala se. Pomalu zavřela dveře a přešla k mému lůžku. „Už je ti lépe?“ Nechápu, proč se mě na to zeptala. Byla krásná a roztomilá. Byla menší postavy, vypadala na 7 let.  Blonďaté vlásky po ramena zdobily trochu zvlněné kadeře. V ruce objímala pořád svého medvídka s červenou mašličkou. „Já tu jsem taky a byla jsem dřív na tom stejně jako ty. Ale můj medvídek byl pořád se mnou a je mi líp.“ Pořád se usmívala. Něco v sobě skrývala. I přesto, že prožila bolest co já, tak se pořád usmívala. Byla daleko víc psychicky silná a vyrovnaná než já. Věděla vůbec co to je bolest?

„Ty jsi Jeanette, že?“ Holčička kývla a pořád se usmívala. „Já jsem Lucy... Omlouvám se, ale já sama toho moc nenamluvím. Jsem prostě už taková…“  

Holčička se usmála a odešla. Všimla jsem si, že jsem měla na ruce vpíchnutou kanylu. Jasně, už několik dní se tu o mě starali, abych přežila. Cítila jsem se lépe a bolest už přešla. Jen mé tělo mě nechtělo poslouchat a pořád bylo unavené a neschopné pohybu. Zavřela jsem znovu oči a usnula.

Další den ráno mě probudila sestra s teploměrem v ruce. Změřila mi teplotu a chvilku čekala. Poté mi sundala kanylu a zalepila mi vpich náplastí. Mezitím mi přinesla léky a já pomalu konečně vstala z postele. Pořád jsem se cítila zesláblá a šla k oknu. Venku byl sníh a začalo sněžit. Pousmála jsem se.

Holčička mě ale začala navštěvovat čím dál častěji. Znechucovalo mě ale to nemocniční jídlo. Beztak domácí jídlo je nejlepší. Ale přesto jsem se přemohla a jedla, co mi přinesli. Také jsem chodila na terapie a rehabilitace. Zdravotní stav se pomalu lepšil. Jen mi dávali silnější antibiotika a já víc byla unavená a ospalá.

*****

O měsíc déle…

Dny ubíhaly a já byla v nemocnici něco málo přes měsíc. S Jeanette jsme si byly blíž. Jako kdyby to byla moje mladší sestřička. Hrály jsme si a povídaly si spolu. Každý večer jsem byla u ní a vyprávěla jsem jí pohádky na dobrou noc. Vždycky usnula v objetí s medvídkem a mě držela za ruku.

Nadešel ale den, kdy někdo zaklepal na dveře mého pokoje. „Dále!“ řekla jsem a dovnitř vešel doktor se sestrou. „Dnes odpoledne vás propustíme domů.“ Jakmile mi to řekli, tak jsem si pomalu sbalila věci.

Uteklo to strašně rychle a než jsem se nadála, tak bylo odpoledne a já odcházela z pokoje s taškou v ruce. „Lucy!“ ozval se za mnou dětský hlas. „Jeanette…“ objala mě a já jí objetí oplatila. „Neodcházej, prosím…,“ prosila mě a já ji hladila ve vlasech. „Já se za tebou přijdu zítra podívat, neboj se…“ pousmála jsem se a pohladila jsem ji po tváři. „No táák, usměj se.“ Usmála se na mě a utřela si rukou slzu. „I po medvídkovi se mi bude stýskat. Ale něco vám zítra přinesu. Ano?“ slíbila jsem a odešla domů.

*****

Hned co jsem se probudila, tak jsem se nasnídala. Oblékla se, vzala sebou velkého plyšového medvídka s čokoládovými bonbóny a utíkala na autobus. Co jsem slíbila, to jsem také dodržela. Rozhodla jsem se Jeanette navštívit v nemocnici. „Dobrý den.“ Pozdravila jsem sestru, která zrovna přišla otevřít hlavní dveře. Jelikož začaly návštěvní hodiny, tak jsem hned zamířila do chodeb nemocnice. Věděla jsem, kde měla pokoj. Vešla jsem do pokoje, ale nikdo v něm nebyl. „To není možný. Přece ji nemohli dát na jiný pokoj…“ řekla jsem si pro sebe v duchu. Nečekala jsem a šla rovnou na sesternu.

„Dobrý den… Prosím vás. Ta holčička, která ležela na pokoji. Kde je?“ zeptala jsem se. V mém hlasu byl cítit strach a starost. Přeci jen pro mě něco znamenala. „Jestli hledáte Jeanette, tak ta dnes v noci zemřela. Je mi to líto…“ Jakmile to sestra dořekla, ve mně jakoby něco vyhaslo. Nezmohla jsem se na slovo. Mé oči zalily slzy a vzpomínky na ní. „Děkuju…“ řekla jsem potichu a se sklopenou hlavou odešla na chodbu. Sedla jsem si na lavičku a opřela si hlavu o stěnu. Zavřela jsem oči a nechala slzám volný průběh. Stékaly mi po tváři. Chyběla mi, opravdu moc.

Přeci jen byla na tom hůř než já. Proč zrovna ti mladší musí prohrát? Proč to tak je? Já jsem měla umřít a ne ona… Vyčítala jsem si jednu chybu za druhou. Ale něco z toho muselo dávat smysl. Ona ten boj prohrála a já vyhrála.

Plakala jsem. Z ničeho nic jsem ale ucítila, že tu nejsem sama. Někdo vedle mě seděl. Otevřela jsem uslzené oči a spatřila jí. Holčičku s blonďatými vlásky, ano byla to Jeanette. Po tváři mi stekla slza, ona se na mě usmála a slzu mi setřela. V jejích očích bylo vidět, že je konečně volná a nemusela se trápit bolestmi. Vstala a pomalu šla chodbou. Otočila se směrem ke mně, zamávala mi a poté zmizela. Pořád se usmívala jako dřív.

Život jde dál… 

Yep, další jednodílovka na světě. :) Já vím, už jsem s tím fakt hrozná. xDD Ostatní čekáte, až přidám další kapitolu a přijdu s tímhle. xDD Ale nebojte se, dočkáte se. :33 Kdo zanechá vote a nebo komentář, tak budu moc ráda. :3 Miyoko :)

Poslední slza (Jednodílovka)Přečti si tento příběh ZDARMA!