DARK LIGHT // GEORGE WEASLEY

KAPITOLA 4.

Nevim kolik mohlo být hodin. Jedno bylo jisté, všichni spaly. No, a já jako blbec jsem chodila po sadu za domem a snažila se utahat. Nemohla jsem usnout. Nebo spíše jsem nechtěla usnout. Moje noční můry z dob kdy jsem žila s rodiči, se vrátily. Po  půl roce od války a já se cítila jak před ní. Jen s tím rozdílem, že to byla moje osobní válka. Nechtěla jsem otravovat Molly, kvůli lektvaru. Už tak moc mi toho poskytla společně s Arturem. Jemné zašumění trávy kousek ode mne a já už v ruce držela nachystanou hůlku. Čím blíže byly kroky, tím více jsem cítila knedlík v krku.  ,,Co tu tak pozdě večer blbneš, Beth? Hledáme tě." ozval se se unavený hlas jednoho z dvojčat Weasleys. Otočila jsem se na něho. Byl to George, jak jinak. Stál tam ve vytahaném tričku, teplácích a mikině. Vlasy měl do všech stran a bylo na něm vidět že je unavený, ale přesto měl strach. ,,Kolik je hodin?" pípla jsem. ,,Bude pět ráno. Pojď, potřebuješ se vyspat." natáhl ke mě ruku. Opatrně s váhavým krokem jsem k němu došla a chytla ho za ni. Toho využil a přitáhl si mě do náručí. Bylo to takové medvědí objetí. Byl strašně vysoký a já mu sotva dosahovala na hruď. ,,Neměla by ses potulovat venku. Jak dlouho chodíš venku?" ,,Já nevím asi od půl jedné?" netroufla si mu pohlédnout do obličeje. ,,Nedivím se že z tebe jde zima. Pojď, půjdeme spát aspoň na chvíli." rozešel se semnou za ruku do domu. 

Sotva otevřel dveře, ovanulo mě teplo. ,,Udělám ti teplý čaj, běž s lehnout zatím k sobě do pokoje." pustil mě a sám odešel do kuchyně. toho využila kousek stojící Molly. ,,Noční můry?" ,,Nechtěla jsem tě rušit kvůli lektvaru. Kort když toho má Artur hodně. Zbudím tebe a i jeho." ,,Stejně by vstával brzo. Měl dnes na šest. Pro příště ti nechám jeden u tebe." podala mi malou lahvičku s fialkovou barvou.  ,,Děkuji. Přidělávám ti jen vrásky." ,,Vždy jsem si přála dceru, nakonec mám šest chlapců a jednu dceru. Ti mi daly dost vrásek, ale nevyměnila bych to. Ty jsi Beth, někdo kdo nám pomáhá myslet na to že jsou lidé kteří toho zažily hodně. Si důkaz toho že i mu musíme bojovat." hladila mě po rameni. ,,Kdybych si mohla přát mámu, byla bys to ty." upřímně jsem se na ni pousmála. ,,Vždy tu budu pro tebe. To si pamatuj." řekla a já cítila příjemné teplo u srdce. To se hooodně dlouho nestalo. ,,Půjdeme spát, mám čaj pro tebe Elizabeth." ozval se za mnou hlas. ,,Běž. Potřebuješ to. A ty nezapomeň že musíš za hodinu do práce." usmála se na něho jeho máma a odešla do útrob domu. ,,Půjdeme." řekl a sám se vydal po schodech do patra i s dvěma šálky čaje. Následovala ho až do mého pokoje. Prý býval Percyho, ale teď už není nikoho. Poslušně jsem si sedla na postel. Přitáhl si židli od stolu přímo předeme a já se celá napnula. ,,Co sis myslela že děláš? Víš jak se máma vylekala když tě šla, před třemi hodiny zkontrolovat a ty jsi tam nebyla!? Chápal sem to že potřebuješ čas se rozkoukat a pak bude líp. Ale ty by ses měla jít léčit. Máma to nevidí, ale my ostatní jo. Jsi mimo a to hodně. Ona tě brání, ale jak dlouho? Dokud nezjistí že jsi ztracená? Že by ses měla jít léčit? Protože v tomhle domě jsi k ničemu." nevím jestli so to uvědomoval, ale celou dobu mi drtil moji nohu. Celou dobu co nabíral na slově od slova mi ji mačkal čím dál víc. Jeho slova mě tolik nezraňovaly jako ta bolest drtící se nad kolena. ,,Běž se léčit nebo otravovat někoho jiného, Ferrit. Tahle rodina si dost protrpěla a nepotřebuje další přítěž." chladně se na mě díval. Pohled sem mu bez emocí oplácela. Ale do dodal mě nenechalo klidnou. ,,Teď už chápu proč tě ani tvá rodina nenáviděla a dělala ti ze života peklo. A taky proč tě i Sirius opustil. Jsi nic, jsi troska v těle někoho kým nejsi. Beztak si jen hraješ jaká si chudinka a člověk který poslal na sebe kouzlo věčného mládí. Tohle totiž neexistuje." nenadál se a proletěl dveřmi, a rovnou ze schodu. Slyšela jsem jak zakňučel a otevřeli se dveře hled vedle. 

,,Georgei! Co tu proboha děláš!?" řekl ženský hlas. Raději jsem se šla podívat jak dopadl. Seděl opřený o zábradlí a u něho klečela Ginny s Harrym. ,,Shodila mě." řekl a díval se na mě. ,,Beth?" hleděli všichni tři na mě. ,,Eliz polož ten střep." prosil mě Harry a já nechápala. Pohlédla jsem ke své pravé ruce. Byl tam opravdu střep z hrníčku. Měla jsem pocit jako bych to nebyla já. Bože ne. ,,Bude to dobré. Jen to polož." pomalu šel ke mě chlapec který přežil. Cítila jsem příval chladná, rozlívající se do celého svého těla. Měnící se oči z jedné barvy na druhou. Mysl pomalu pohlcující se temnotu. Slzy na krajíčku, vidící co se stane. ,,Ne! Nechoď sem! Promiň, moc se omlouvám." hleděla jsem na ně, pomalu přikládající si střep na místo kde bylo moje srdce. ,,Nemusíš to dělat. Bude to dobrý, Beth." ,,Nic není ani nebude dobré. Musím, už jsem toho napáchala hodně. Řekni jim že se moc omlouvám. Že je mám ráda." řekla jsem bez dalších emocí a rozmyslů bodla. Zasáhla jsem svůj cíl. A rychlostí blesku se přemístila pryč z domu. Pak už je tmu.