Live? Or die? [OPRAVUJE SE]

Žárlím.

Lila: Po nějaké době se ode mě Matty odtáhl. Vzal mě do náruče a já se ho co nejpevněji šlo uchytila kolem ramen. Přenesl mě do auta a jeli jsme k němu domů. Myslela jsem si, že už bude po všem. Jenže já začala být na sebepoškozování závislá. Byla jsem dokonce schopná si to přiznat, začalo to právě tam u něj. Nechtěla jsem ale do cvokárny, a tak se musím alespoň pokusit přestat. Jen kvůli Mattymu. Myslela jsem, že je mrtvý a tudíž to nemělo smysl pokračovat v tom. Tohle pro mě znamenalo jako jediný únik z tý hnusný reality.

,,Zlatíčko?" pohladil mě Matty jemně po tváři. Zamručela jsem a chtěla ještě se zavřenými oči snít.

Matty: Byla úžasná. A hrozně unavená. Ani se jí nedivím. Musela toho zažít hodně. Tak moc mě to mrzí. Vzal jsem ji do náruče a odnesl do domu, kde seděli Sam a kluci. 

,,Jak je na tom?" zeptal se Sam. Přišel ke mně a podíval se na ni. Byla bílá a hubená a slabá. Ale pro mě stále krásná. Pravděpodobně už spala. Pohladil ji po tváři a ona otevřela oči! Neškubla s sebou, jen koukala. 

,,Same?"

 Usmála se na něj a on na ní. 

,,Ahoj princezno."

Pokusil jsem se jí položit na zem, ale hned se jí nohy podlomily, ovšem Sam ji včas zachytil. Byl jsem na nervy z toho, že na ni sahá Sam a ne já. Hrozně jsem žárlil. Sam podpíral Lilu, aby mohla dojít ke gauči a tam si také sedla. 

,,Jdu nahoru," řekl jsem otráveně a chtěl vyrazit, Sam mě ale ještě na okamžik zastavil.

 ,,Ty tu s ní nebudeš? Už se probrala. Potřebuje tě."

Bylo na něm vidět, že to říká jen ze slušnosti. Určitě by si nejradši Lilu nechal jen pro sebe a mě zakopal 200 metrů pod zem.

 ,,To je v pohodě. Pokecejte." 

 Nahodil jsem falešný úsměv a odkráčel do pokoje. Po chvíli jsem uslyšel bouchnout hlavní dveře, což bylo znamení, že kluci stoprocentně odešli a Lila dole spí. Nechám ji tam. Nemusím se o ni přece pořád tolik strachovat. Zvládla tolik věcí i beze mě.

Šel jsem se tedy osprchovat a chvíli jsem na sebe koukal do zrcadla. Byl jsem naštvaný, i když mě voda trošku  zklidnila. Ulevil jsem si tedy pouze shozením lampičky, která stála na stole.

Lila: Uslyšela jsem ránu a nadávku. Posadila jsem se, ale okamžitě mě rozbolela hlava. Co když je naštvaný? Nebo se něco stalo?

,,M-m-matty," pokusila jsem se  ze sebe vydat nějaké ty ubohé hlásky, výsledek stál ale za nic. Moje hlasivky byly z toho věčného křiku opravdu oslabené a měly by se regenerovat. Do toho mi bylo jasné, že tam se svou "silou" jen tak nedojdu. Pokusím se. Pořádně jsem se nadechla, ale místo toho, aby se mi ulevilo a já načerpala trochu té sily, jsem se zakuckala. Vyplivla jsem krev, která mi během dušení kápla z pusy. Neřešila jsem ji a utřela si ji do rukávu svého trička. Přidržovala jsem se kde se dalo a asi za pět minut jsem došla teprve ke schodům, kde jsem si musela odpočinout.

Ušla jsem za pár minut pár schodů. Bohužel byl můj hlas pořád velmi slabý na to, abych ho zavolala. Uslyšela jsem další rány a nadávky. Teď jsem si už byla ale jistá, že je to můj Matty. Jestli si ovšem myslí, že spím, tak by mě i přes to tohle vzbudilo. Cestou jsem ještě párkrát vyzvracela trošku krve, ale jít na záchod s mojí chůzi jsem považovala za zbytečné. 

Už jsem byla skoro nahoře, ale jakmile jsem se jen pokusila zrychlit své tempo chůze, můj žaludek a s ním i celé mé tělo zaprotestovalo. Kašlala jsem, zvracela a dusila se čím dál tím víc. 

Sakra, co to se mnou je!

Ignorovala jsem to, ale ne na dlouho. Zamotala se mi hlava i nohy na kterých jsem sotva stála. Myslím, že můj stav je zralý tak akorát do nemocnice, a ne se pouze na chvíli vyležet do postele.

Matty: Rána jako z děla! A pak další a další. Nešlo mi to do hlavy. Poslechl jsem tedy proti své vůli instinkt navádějící k tomu, abych se zašel podívat, kdo to tady tak hnusně bouchá. Když jsem ale uviděl Lilu ležící pod schody, na okamžik se mi zastavilo srdce.