Alcante

*1*

Zadívala jsem se do pochmurně tmavého obrazu v kavárně a hledala na něm to, proč mě tolik zaujal. Možná jen to, že je tak tmavý a není v něm nic pozitivního, stejně tak, jako v mých nočních můrách. Z mého myšlení mě vyrušil můj snoubenec Paul.

,,Promiň že jsi musela čekat, zdržel jsem se v práci." Omluvil se a věnoval mi letmý polibek na tvář než si sedl naproti mně.

,,V pohodě, já taky." Ušklíbla jsem se na něho, protože v této kavárně pracuji a právě mám směnu, takže ochudil o čas jen sám sebe. Jeho vlhké blonďaté vlasy se mu uplácly k čelu a kapky  mu tekly po tváři. Zamrkal na mě svými modrými oči a usmál se, když mu došel můj skrytý vtip.

,,Mluvil jsem s tvou mámou..." trošku se odmlčel a zjišťoval mou reakci. Moje máma není zrovna vstřícný člověk a když s ní mluvíte, většinou nedostanete odpovědi, které by jste chtěli. ,,Prý nebude proti, ale měla jednu podmínku." Pokračoval a dramaticky se zadíval.

,,Ona souhlasila? To je nemožné, bez urážky, ale od samého začátku tě nemá ráda a přijde mi dost divný, že z ničeho nic souhlasí, že se k tobě nastěhuju." Zasmála jsem se a podezíravě ho probodla očima. Něco mi na tom nesedí. Máma mě nikdy nespustila z očí a ještě před týdnem hlásila, že se od ní odstěhuju, jen po její smrti. ,,No, a jakou má podmínku?" Došlo mi, že v tom bude ten háček.

,,Jistě, že mě nemá ráda, kradu jí to nejlepší co má." Usmál se na mě a chytil mě za ruku. ,,Chce si pronajmout byt co je naproti nám." Vydechl bez jakéhokoliv nadšení.

,,To přece nejde, tam bydlí ten pán s piercingy, pochybuju, že se takový velký chlap nechá ukecat mojí mámou aby odešel. Toho bych se fakt nebála." Zasmála jsem se a zmáčkla mu ruku. On mě přes ní pohladil prsty a zvedl ke mně pohled.

,,No..." polkl a vydechl. ,,Dneska jsem ho viděl s makléřem a vypadalo to, že má docela naspěch." Čekal na mou reakci. Tvářila jsem se stejně překvapeně jako on. Zajímavá náhoda.

,,Máma o tom ví?" Položila jsem otázku a doufala v negativní odpověď.

,,Divil bych se kdyby ne, je to zvláštní, ale hlavní je, že konečně můžeme být spolu. Musím si ještě něco vyřídit, vyzvednu tě večer, pa." Zase se zvedl, přešel ke mně, políbil mě, kývl na mě hlavou a se skromným úsměvem zase odešel ven do deště. Zvedla jsem se, zasunula po nás židle a vrátila se zpátky do práce.

Po konci směně na mě Paul čekal před kavárnou, přesně jak řekl, ale vypadal ustaraně. Přišla jsem k němu, obejmula ho a on mi dal pusu do vlasů. Odtáhla jsem se od něho a podívala se mu do očí. ,,Stalo se něco?" Opatrně jsem vypustila ze rtů a čekala na jeho odpověď.

,,Ona už zaplatila kauci." Vydechl a podezíravě polkl. Nechápavě jsem přimhouřila oči a kývla hlavou do strany.

,,Né, to není možný. Kde by vzala takové peníze? Tohle se mi nějak nezdá. Pojď se mnou domů a promluvíme si s ní oba dva. Ona mi neřekla ani půl slova, kdyby si mi to neřekl ty, do teď nic nevím." Chytla jsem ho za ruku a rychlým krokem s doprovázením mého naštvaného funěním jsem ho odvlekla do jeho auta.

Paul zaparkoval před naším domem a já rychlým krokem vešla dovnitř. Když jsem vešla dovnitř, stála jsem jako opařená. Většina věcí byla zabalená v krabicích nebo poházená okolo.

,,Mami!" Houkla jsem po domě, aby se odněkud vynořila a přišla s dobrým vysvětlením.

,,Ahoj Isi..." usmála se na mě a pak spatřila Paula, který už byl za mnou. ,,Paule." Přikývla ho na pozdrav a její široký úsměv o něco zvadl. ,,Než mi začneš nadávat, dělám to pro tebe." Bránila se dřív, než jsem stačila cokoliv říct.

,,Proč si mi nic neřekla?" Zklamaně jsem vydechla a sedla si na židli v kuchyni. Samozřejmě jsem měla radost, že budu mít konečně s Paulem plnohodnotný vztah a máma už mi nezakazuje s ním žít. To je ve dvaadvaceti letech docela potupné poslouchat svou mámu.

,,Zlato, mělo to být překvapení. Tenhle dům byl už jen pro nás dvě dost velký a co bych tady dělala sama?" Přistoupila ke mně a s úsměvem mě pohladila po tváři. Nevím proč, ale přišlo mi to zvláštní. Měla jsem v sobě pocit, že nebyla náhoda, že se zrovna uvolnil byt naproti Paula, po tom co si máma usmyslela, že tam chce bydlet.

,,To je pravda mami, jsem ráda, že to takhle bereš a nevadí ti to." Rozhodla jsem se to dál nekomplikovat a obejmula ji. Její stisk byl o něco silnější, než je normální, ale nejspíš se mi to jen zdá.

,,Tak mi pojďte pomoc balit, když už jste tady." Odstoupila ode mě a přešla k velké krabici, kam začala skládat věci. Otočila jsem se na Paula a oba jsme na sebe překvapeně koukali.

Během balení jsem našla spousty starých vzpomínek. Pořád mi nejde do hlavy jak může máma, takhle s klidem opustit dům, ve kterým žijeme přes dvacet let. Vzala jsem do ruky knihu, kterou jsem nepoznávala a i přes to upoutala moji pozornost. Otevřela jsem jí a byla tam fotka muže, který měl stejně pronikavě modré oči jako já. Při pohledu na něho jsem něco zacítila.

,,To je moje!" Řekla máma nahlas a vyrvala mi rychle knihu z ruky. Takhle chladně se chová vždycky, když se zeptám na rodinu a nebo její minulost.

,,Kdo to je?" Zeptala jsem se jí vážně. 

,,Nikdo." Odsekla a knihu schovala do krabice za ní.

,,To je On, že jo?" Vydechla jsem a měla jsem pocit, že to byl můj otec.

,,Nebudu se o tom bavit, Isidoro. Snažím se tě chránit." Zamračila se a dala mi najevo, že tato konverzace skončila, ale dnes ne. Dnes se nenechám odbýt.

,,Budeš muset, mami." Vstala jsem a dala si ruce v bok. ,,Mám právo vědět, kdo je můj otec. Nevím nic. Neznám žádnou babičku, žádného dědečka, tetu, strýce. Nikoho!" Vyprskla jsem vztekle a pohledem zavadila o Paula, který předstíral, že tam není.

,,A přesně tak to má být, nejsou nikdo, koho bys v životě chtěla mít Isodoro, to mi věř. Nejsi jako oni." Postavila se přede mě a poprvé v životě mi něco prozradila. Bohužel mě jen přiměla se víc zajímat.

,,Takže oni žijí?" Zalapala jsem po dechu a prošla mnou plná vlna energie a zapálení najít svou rodinu. Máma jen zklamaně přikývla a odvrátila zrak. Věděla jsem, že to se mnou už řešit nechce, ale já musím vědět, kdo jsou. ,,Řekni mi o nich, prosím." Prosebně jsem se po ní podívala a jen nesouhlasně zakroutila hlavou.

,,To, že o ti o nikom z nich nikdy nic neřeknu, je to nejlepší co pro tebe můžu v životě udělat, to mi věř Isidor." Sklopila nervózně hlavu a bez dalšího slova odešla do kuchyně. S Paulem jsme na sebe nechápavě koukali a snažili se mlčky přijít na to, co je s mou rodinou špatně.

Zbytek večera jsme už nikdo nic neříkal a v tichosti, jsme balili věci. Zrakem jsem neustále utíkala k odložené knize, ke které bych se podle mámy neměla vůbec přibližovat. Když jsme se loučili, máma ještě někam odešla. Kniha byla bez dozoru. Rychle jsem po ní chňapla a podala jí Paulovi, který na mě nesouhlasně kýval hlavou. ,,Schovej jí!" Sykla jsem na něj a knihu mu rychle dala do rukou, když se mámy kroky opět přibližovali.

,,Chci ti dát tohle." Přešla ke mně a v ruce měla podivný zlatý řetízek s přívěškem lva, za kterým byla dýka. Vypadalo to jako medailonek. ,,Teď, když už nebudeš bydlet se mnou, tohle tě bude chránit." Šla za mně a připnula mi ho okolo krku.

,,Děkuju, ale budeš bydlet hned naproti." Vděčně jsem se zasmála a rukou nahmatala medailonek.

,,Nos ho, prosím." Prosebně na mě zamrkala a já s úsměvem přikývla. Všichni jsme se rozloučili a potom jsme s Paulem odjeli k němu domů.