For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

I hate school, because school hates me

104 12 3

Je ráno a mě probudil budík. Znuděně jsem ho vypnula jednou rukou. Zívla a protáhla se. Pomalu vstala a zamířila si to rovnou do koupelny. Podívala jsem se na sebe do zrcadla. „No ty teda vypadáš…,“ zašeptala jsem si pro sebe a sepnula si své červené vlasy pár sponkami. Umyla si obličej a vyčistila si zuby. Vlítla jsem do svého pokoje. Otevřela jsem šatní skříň a vyhrabala z ní černé džíny černé tričko a černou mikinu s kapucí. Převlékla se, upravila se a rovnou si to zamířila do kuchyně na snídani. Ano pořád to samé ráno jako každé jiné.

„Dobré ráno Lucy!“ pozdravila mě mamka jako každé ráno. „Dobré ráno…“ posadila jsem se na židli ke stolu. Přede mnou už byla připravená snídaně. Čerstvé pečivo, teplý čaj, sušenky a kakao. „Táta už je v práci?“ zeptala jsem se a zakousla se do čerstvé housky. „Ten už je dávno v práci, jel už v pět ráno. Však víš…“ řekla mamka a posadila se také ke stolu. „Aha, promiň. Zapomněla jsem…,“ zamyšleně jsem se podívala z okna. Slunce zrovna vycházelo. Krásné dívat se z okna na vycházející slunce, které začalo svítit jasněji svými paprsky nad horami.

Už od základky jsem byla tvořivý človíček. Vždycky jsem nosila samé náramky na levé ruce. Ať už pletené z bavlnek anebo z korálků. „Ty máš zase nový náramek?“ všimla si mamka. „Jo jasně mám. Moje včerejší práce, abych se nějak odreagovala od učení a hlavně před dnešním zkoušením a testem,“ usmála jsem se na ni. „Aha, tak hlavně ať ti to dobře dopadne.“ Usmála se na mě. U snídaně jsme se bavily tak nějak o všem, ale jakmile padlo téma ‚škola‘, tak to ve mně probudilo pocit úzkosti a špatné vzpomínky. Hlavně to co se děje a dělo. „Lucy? Jsi v pořádku? Celá se třeseš…“ pohladila mě po ruce, ale moje ruka rychle ucukla. „P-promiň, ale už musím jít. Jinak mi ujede vlak.“

Vstala jsem ze židle, hodila jsem svačinu do tašky a rychle utíkala na vlak, abych ho vůbec stihla. Vlaková zastávka byla kousek od našeho domu. Jakmile jsem vyšla ven a zamkla dveře, slunce mi začalo svítit na cestu. Pousmála jsem se. Bylo to jediné, co mi dokázalo zlepšit náladu. Bydleli jsme na venkově. Tak je jasné, co od toho očekávat. Byl tu klid a pohoda. Krásné okolí a příroda, prostě co víc si přát…

Cestou jsem vždycky procházela kolem krásného domku s překrásnou zahradou. Jako každý rok to tu nádherně kvetlo. Neuvěřitelné a překrásné, připadala jsem si jako v jiném světě. Každý den jsem se před domem zastavila. Ale nejkrásnější byly červené růže. Ven vyšla starší paní. „Máte moc překrásnou zahradu.“ Starší paní se usmála a poděkovala. „Jestli chcete, tak i můžete utrhnout jednu krásnou růži,“ řekla a posadila se venku na lavičku. „Děkuju.“ Usmála jsem se na ní.

Z dálky jsem slyšela houkat vlak. Utrhla jsem rychle krásnou červenou růži a utíkala směrem k zastávce. Ufff… Stihla jsem to akorát na minutu. Udýchaně jsem nastoupila do vlaku, koupila si lístek a posadila se dozadu. Jistě, to bylo vždycky moje místo než si sedat mezi ty ostatní namyšlené slečinky a frajery.

„Ale, ale… Kohopak tu máme? Naše nula je tady!“ ozval se klučičí hlas ze sedačky vedle mě. Snažila jsem se hlas nevnímat. Ale ten někdo mi nedal pokoj. „Copak? Nemáme náladu jako vždycky?“ Položil mi ruku na koleno a začal ho pomalu hladit. Zhnusilo se mi to a já jen zavřela oči. Měla jsem chuť mu dát jednu přes hubu, ale něco ve mně to zastavilo. „Však my ti tu náladu napravíme.“ Zašeptal mi do ucha a posadil se zase zpátky na své místo. Jasně byl to Peter s tou svou partou, kdo jiný by to byl. „Sakra, nechte mě už na pokoji!“ řekla jsem si v duchu pro sebe. Provokovali mě čím dál víc a neměla jsem nikoho, kdo by se mě zastal. Neměla jsem žádné kamarády a vůbec co to vlastně je mít přátele?   

Konečně. Vlak zastavil a všichni z něho vystoupili. Já samozřejmě pro jistotu jako poslední. Pořád jsem držela v ruce tu krásnou červenou růži. Přivoněla jsem si k ní. Krásně voněla. Miluju červené růže. Hmm… Odkdy mám ráda růže a květiny? Asi to bude od té doby, co byl ještě můj dědeček naživu. Staral se tak úžasně o naši zahradu. Když jsem byla malá holčička a chodila ještě do školky, chodívala jsem mu vždycky pomáhat. Jednou jeho život vyhasl… Ale jediné co mi zůstalo, jsou krásné vzpomínky.

Život jedné nuly (Jednodílovka)Přečti si tento příběh ZDARMA!