Devil May Cry (DMC) - Démonovo srdce

Část 15 Dotek

A nebyl to jenom ojedinělý případ.

Ayla 'nachytala' jej, že dělal to skoro prakticky každou noc, když si ona zvolila spočnout v posteli. Několikrát si i všimla, že tam i poté zůstával u ní, ať už usazen na posteli vedle ní, nebo jako tichý pozorovatel opřen o stěnu zdi vedle okna. Pozoroval jí v tichosti jak spala. Věděla, že k ní choval už jistou formu adorace ještě před jejich společnou návštěvou té zahrady... ale tohle jeho chování, i když sebou jistě neslo jeho osobní kouzlo a jedinečnost, postupně spíše začínalo jí dělat určitou starost. Ať už to byl způsob jak se on vyrovnával se svými démony minulosti, či v tom bylo něco naprosto jiného, musí to dá nějak dopořádku.

Další noci, kdy pak odebrala se ku spánku, rozhodla se již předem, že pokusí se tomu přijít nakloub, tomu proč se Vergil takto choval.

Probudil jí pohyb, dotyk jeho rtů a když pak usadil se na okraji její postele, vyčkala několik okamžiků než pohnula se, natáhla k němu ruku, kterou mu zlehka položila na tu jeho.

"Nebylo... mým záměrem tě vyrušit od tvého spánku..." řekne jí tiše na to.

"V... děje se něco?" optala se jej mile.

"Nic... nic se neděje. Zasloužíš si odpočinek a já tě od něj jenom zdržuji, odpírám ti jej teď.." "Počkej... nechoď..." zarazila jej, když cítila jak se začal zvedat aby dostál svým slovům.          "Proč to děláš...?" pronese nakonec Aya. Vergil se choval, ale jakoby její slova neslyšel. Mlčel. Aya se pozvolna zvedla do sedu a drobet se k němu poposunula blíže.

"Vždycky když spím... přijdeš ke mě, dotýkáš se mě, políbíš mě, dokonce tu i zůstáváš... ale jenom když spím...? řekla mu, ale Vergil nepodíval se na ní, ani jí neodpověděl. Ayla se k němu přišoupla ještě blíže, zvedajíc k němu ruku, kterou mu zlehka položila na rameno.

"V...? Vím, že tě něco trápí...víš, že mi to můžeš říct, můžeš mi říct cokoliv..." nevzdávala to s ním díle. Cítila, že s něčím uvnitř sebe sám bojuje, ale nedokázala říci s čím a proč. Chtěla zvednout ruku, kterou chtěla mu položit pod bradu a zkusit jestli se na ní podívá, však než se tak tak stalo, on zvedl svou chytajíc tu její do své.

"Když... byl jsem Mundusův otrok, jeho loutka... démon v časech 'nudy' našel si zábavu v podobě mého mučení. Mučil mě představami, vizemi, které mi umisťoval do mysli. Shledával jsem se opět s nejbližšími... dal mi okusit kouzla štěstí, kouska radosti než jej ze mě zase vytrhnul, měníc ony představy v noční můry, ve kterých umírali těmi nejhoršími způsoby..." začal Vergil, aniž by se na ní podíval, celou dobu svírajíc její ruku.

"Když... přicházím sem, v noci, za tebou... je to, abych se ujistil, že to není všechno jenom sen, že jsi skutečná, že ty a já..." jeho hlas, tón jeho hlasu byl tak odlišný. Zněl jakoby nalomeně, tak jak jej ještě nikdy neslyšela.

"Vergile..." špitla tiše, soucitně. Několik vteřin na to, vymanila si svou ruku z pod té jeho a obě položila mi na tváře, lehce, nepatrně mu naznačujíc, aby se k ní otočil a on jejímu přání vyhověl. Jejich pohledy se tak střetli.

Její medově zlatavé oči střetli se tak s jeho azurově modrýma, které ještě před nějakou dobu byly studeně ledové, nepropustné. Nyní v nich mohla zahlédnout jistou adoraci, jistou něhu, kdykoliv na ní hleděli. Tenhle muž, tenhle démon, pořád a stále bojoval se svými pocity uvnitř, pocity a emocemi, které dosud nepoznal, či že jich byl vůbec schopný...

Ale přec, přes všechen ten led a bariéry, byla tu hluboce, hluboce pohřbená myšlenka... toužil po tom býti milován, toužil po tom být ochraňován... celý jeho život byla tahle myšlenka hluboce zakopaná a pohřbená, nalezená až teď, jí.