Byla noc, temná, deštivá a venku panovala velká bouřka. Nemohla jsem usnout, jenom jsem se převalovala z jednoho boku na druhý a nemohla spát. Rozsvítila jsem světlo a šla jsem pomalu do bratrovy ložnice. Potichu zaskřípaly dveře a pootevřela jsem je. „Bráško..." zašeptala jsem a přešla k jeho posteli.

Rozsvítila jsem lampičku, ale postel byla pořád nedotknutá. Takhle to chodilo několik nocí za sebou. Přišlo mi to opravdu zvláštní. Jeho pokoj byl ale něčím zvláštní. Visely tu nákresy lidského těla s vnitřními orgány a mozkem. Byly na tom napsané nějaké souřadnice a údaje. Nevyznala jsem se v tom. „Co to proboha...?" zděsila jsem se, když jsem uviděla na nízké komodě fotku rodičů s kapkami krve. Dostala jsem strach, vyběhla jsem na chodbu a zavřela za sebou dveře. Chodba byla dlouhá a úzká. Byla osvícená a stěny byly zdobené malebnými tapetami a obrazy. Zastavila jsem se u pokoje našich rodičů. Váhala jsem, ale dostala jsem strach. Chtěla jsem tam k nim vejít, ale zaslechla jsem z pokoje odvedle, jak někdo hrál na klavír. Pomalu jsem zamířila ke dveřím, odkud byla slyšet ta krásná melodie.

Vzala jsem za kliku, otevřela dveře a za klavírem seděl můj bratr Ruben. Hrál krásnou melodii, poznávala jsem ji. Byla to píseň Clair De Lune. Byla to má oblíbená skladba. Pamatovala jsem si její melodii, byla líbezná, krásná a místy smutná. Nedalo mi to a začala jsem si ji broukat. Ruben dohrál skladbu a v tom spatřil mě. V hlavě se mi začaly promítat všechny krásné vzpomínky na mé dětství, o tom jak mi tuhle skladbu matka zpívala před spaním, bylo toho zkrátka moc. „Překrásné," usmála jsem se na něj.

„Kam chceš jít?" snažil se mě zadržet. „Za rodiči." „Ne, nechoď! Já je zabil. Lauro, oni jsou mrtví..." jakmile to Ruben dořekl, nemohla jsem tomu uvěřit. „Co to povídáš? To není pravda!" Mé oči se zalily slzami. Nezmohla jsem se na slovo. „Lauro, já chtěl jen aby se měli dobře a..." chytil mě za ruku a já si klekla na zem. Dívala jsem se mu do jeho nevinné tváře. „Ty za to nemůžeš. Za to může ON. Ten kdo ovládá tvou mysl. Všechno bude zase v pořádku bratříčku," pohladila jsem ho po tváři a objala ho. „Žádný ON není, já za to můžu. A musím být za to potrestán." Uronil slzu a víc mě objal. Nikoho jiného neměl, jenom mě. „Já jsem to byl... Měl jsem vidění. Viděl jsem muže v bílém plášti s kapucí a s kapkami krve. Měl polovinu těla samou jizvu. Když se podíval do zrcadla, spatřil mě samotného!" Rozbrečel se a ať jsem se ho sebevíc snažila uklidnit, nešlo to.

Jenže z objetí nás vytrhl dav lidí. „Támhle jsou, to jsou ti děti satana! Chyťte je!" Utíkali směrem k nám. Zazmatkovala jsem a jediné co mě napadlo, bylo utíkat. Utíkat daleko odsud. Chytla jsem Rubena za ruku a utíkali pryč z panství.

Utíkali jsme nádvořím s fontánou a překrásnou zahradou. „Sakra!" vzala jsem za kliku u brány, ale zasekla se. Vypadalo to, jako kdyby to někdo předem zamkl. Ruben si ale všiml prasklé zdi. Neváhali jsme ani minutu a protáhli se prasklinou. Venku silně pršelo. Vypadalo to, jako kdyby se nebe na nás hněvalo. „Sestřičko, kam jdeme?" zeptal se starostlivě Ruben. „Oni nás nedostanou, neboj se. Utečeme spolu někam, kde budeme v bezpečí," řekla jsem udýchaně. Po chvilce jsem zakopla na kamenné cestě. Sundala jsem si své bílé střevíce a odhodila je stranou. Cítila jsem každý ostrý kámen na svých nohách. V tu chvíli mi to bylo celkem jedno, šlo mi jen o jediné. Utéct odsud někam pryč.     

„Proč nás chtějí zabít? Nejsme přeci děti satana, nebo snad ano?" říkala jsem si v duchu pro sebe, nechápala jsem to. Je možné, že našli naše rodiče mrtvé? V mé hlavě se mi honilo spoustu otázek, ale nenacházela jsem na ně odpovědi.

Po několika hodinách déšť ustal. Začalo pomalu svítat a obloha se začala vyjasňovat. Ranní slunce se začalo probouzet do nového dne.

„Zabijte je!" ozývalo se za námi z dálky. Držela jsem svého bratra za ruku. Zahlédla jsem stodolu uprostřed slunečnicového pole, která stála nedaleko našeho panství. „Tam nás nenajdou," pomyslela jsem si nahlas. „My si budeme hrát na schovávanou sestřičko?" řekl Ruben a pousmál se. „Ano, tak trochu si zahrajeme na schovávanou... Ale už pojďme!"

Vběhli jsme do stodoly, zavřela jsem dveře a zajistila je dřevěným dlouhým prknem.

Najednou jsem zvenčí uslyšela hlasy. „Jsou tam, určitě utíkali sem do téhle stodoly!" Potichu jsem se připlížila ke škvírce a jedním okem se dívala ven. Viděla jsem několik sedláků s vidlemi a pochodněmi. Mlčky jsem je sledovala. Přede mnou se z ničeho nic objevil jeden starší muž. Měl v ruce plechovou nádobu, kterou začal polévat stěny stodoly. Bylo mi to jasné, zapáchalo to benzínem. „Bráško...," otočila jsem se a rozhlížela jsem se kolem. Nikde jsem ho neviděla. Pomalu jsem šla doprostřed stodoly, když v tom se začala hýbat kupka sena. „Tak tady jsi!" křikla jsem nahlas, chytla ho za ruku a vytáhla ho. „Našla jsi mě, sestřičko!" radostně zajásal Ruben a objal mě.

Neměli jsme kam utéct, byli jsme v pasti. Nezbývalo než čekat, co se bude dít. Ruben vylezl na nejvyšší stupínek a díval se na mě. „No táák bráško. Skoč! Chytím tě!" Rozevřela jsem ruce, abych ho mohla chytit do náruče. Mé špatné pocity se mi neustále vracely a já tušila, že tohle bude konec. Musela jsem si užít poslední krásné chvilky se svým bráškou. „Jooo!" zakřičel Ruben a skočil do mé náruče. Chytla jsem ho a lehce položila na zem. „Jsi ten nejlepší bráška, kterého mám." Usmála jsem se naposledy a objala ho.

„Upalte je!" ozvalo se zvenčí. Po tváři mi stekla slza, ale jakmile dopadla na zem, probudilo se peklo. Stodola začala hořet čím dál rychleji. „Lauro! Lauro!" křičel na mě Ruben, když v tom na něj spadl z výšky hořlavý trám. Uskočila jsem, jenže další padající trám mě odhodil o několik metrů dál od něj. Oheň se šířil všude a já nemohla za ním běžet. Spadl další trám, který mi zatarasil cestu. Rozkašlala jsem se a chvíli klečela na zemi. Zakryla jsem si rukou ústa a snažila se jakkoliv dostat k Rubenovi. Střecha stodoly se začala pomalu rozpadat a kousky z ní padaly na nás.

Na mou hlavu padaly kousky ohořelé střechy, naštěstí se mi jim podařilo vyhnout a já mohla pomoci Rubenovi. Pomohla jsem mu vstát. „Musíme pryč, pojď!" držela jsem ho za ruku a vyběhli jsme polorozpadlé schody. Když jsme vyběhli nahoru, schody se zřítily a nebylo už cesty zpět. Kudy utéct? Uviděla jsem rozbité okno. „Běž, bráško. Zachraň se!" prostrčila jsem ho ven oknem ze stodoly. Uslyšela jsem, jak venku seskočil na zem. Jenže mé tělo začaly pohlcovat plameny.

Cítila jsem je všude po celém těle. Mé tělo trpělo a já nahlas křičela. Křičela jsem bolestí, ale zároveň to bylo pro mě vysvobození. Bolest prostupovala celým mým tělem. „Kdy to skončí? Chci umřít..." Držela jsem se bolestí za hlavu, neviděla jsem před sebe. Mé oči mi vypálily plameny a já skočila dolů z několika metrové výšky. Zůstala jsem ležet na zemi v plamenech. Objevily se první sluneční paprsky, které osvítily mou spálenou tvář a naposledy jsem vydechla... Je všemu konec.

**********

O pár dní později

Stodola vyhořela na popel. Původně si lidé mysleli, že v něm najdou dvě těla. Ale žádné tělo nebylo nalezeno. Rodiče Laury a Rubena byli pochováni v rodinné hrobce. Laura a Ruben jsou stále pohřešováni a nikdo neví, co se s nimi stalo.

(Pokračování si můžete přečíst v jednodílovce Fall into Darkness)

Ano sepsala jsem další jednodílovku. Přiznám se, že se za tohle dílo dost podceňuji... sama netuším proč, asi to tak má být. xD Nedalo mi to a musela jsem to sepsat. Pusťte si k tomu tenhle song, který je naprosto boží a úchvatný. :33 Vždycky jsem chtěla umět hrát na klavír. :) Kdo dáte vote a nebo zanecháte komentář, tak budu jedině ráda. Snad to někoho zaujme. :)

Burned in Flames (Jednodílovka)Přečti si tento příběh ZDARMA!