Zlodějka těl ✓

Brandon (2)

Skoro jsem zapomněla dýchat. „Ale jak jsi mě tu našel? Vsadím se, že po celém Chicagu jsou stovky lidí v bezvědomí. Mohla jsem být kdokoliv z nich."

Obličej se mu rozzářil, jako bych byla jeho učitelka a on věděl správnou odpověď v obzvlášť zákeřném testu. „Jak jsem tě našel? Poslouchal jsem tě, když jsi mi o sobě vyprávěla. Vytáhnul jsem si seznam všech pacientů z databáze a zúžil jsem ho na lidi, co jsou v kómatu kvůli autohavárii."

Jeho slova mi nedávala smysl. „Autohavárii?" zopakovala jsem po něm?

„Ty dvě padající slunce," řekl. „Nebyly to žádný slunce, byly to světla nějakýho auta, který do tebe narazilo. A když jsi mluvila o Joshovi, o tvým prvním nositeli? Říkala jsi, že bylo teplo. Jane Doe se objevila na krajnici výpadovky začátkem srpna. A když jsem dneska ráno přišel a zjistil, že byla na jedný z těch fotek... Není jiný vysvětlení."

Celý svět se kolem mě zhroutil. Tak dlouho, jak si jen pamatuji, jsem žila v představě, že mou opravdovou existenci ukončila dvě padající slunce. A potom jsem chvíli věřila, že jsem před dvěma padajícími slunci zachránila Shawna. Ukázalo se, že Shawnova padající slunce byla světla autobusu, takže je jenom logické, že něco podobného se muselo stát i mně. Jenže pokud má dvě slunce vůbec nebyla slunce, čemu potom ještě můžu věřit?

Zmateně jsem vyhledala Shawnovu tvář. Byla plná nadšení a očekávání. Oči mu za kulatými brýlemi jiskřily a já se cítila skoro provinile, protože jsem nesdílela jeho pocity vítězství a naprostého nadšení. „Takže se nejmenuju Jane?" zeptala jsem se a sotva jsem dokázala skrýt své zklamání. Moje identita mi byla stejně ukrytá, jako tomu bylo vždycky.

Shawn pokrčil rameny. „Klidně ti zatím můžeme říkat Jane, než na něco přijdeme. Jane se mi líbí, je to hezký jméno."

Znovu jsem se sklonila k té dívce s francouzským copem a špičatou bradou. Byla svým způsobem krásná. Ležela na bíle povlečené posteli a vypadala tak mírumilovně... Tak mírumilovně, jak jsem si už dlouho nepřipadala. Mohla bych to být skutečně já?

„Jane," zopakovala jsem znovu. „Myslím, že si připadám jako Jane," řekla jsem odhodlaně. Mé protentokrát černé oči se rozzářily štěstím. Ještě před několika minutami jsem byla nikým. Byla jsem sotva myšlenkou. Byla jsem spíš parazit než skutečná lidská bytost. A najednou jsem byla Jane s tmavě hnědými vlasy a dlouhým nosem.

„Je to nádherný jméno, hodí se k tobě," odpověděl mi Shawn. Nejradši bych ho obejmula tak pevně, až by mu prasknul hrudní koš. Ale radši jsem zvolila jen krátký, vděčný úsměv, protože při pohledu na Brandonovy silné paže jsem se obávala, že bych ten jeho hubený hrudník mohla vážně zlomit.

„Co se mi vůbec stalo?" dožadovala jsem se další odpovědi. Najednou jsem byla hladová po nových informacích. Chtěla jsem o sobě zjistit naprosto všechno.

„Moc toho nevím. Podle lékařskejch záznamů tě našla u silnice nějaká rodina, která zrovna projížděla městem. Takže ta rodina zavolala záchranku, a od tý doby ležíš tady. Byla jsi ošklivě potlučená, měla jsi několik zlomenin a závažný poškození mozku. Neměla jsi u sebe žádný doklady, za těch několik měsíců se neobjevilo žádný hlášení hledaný osoby, který by popisem odpovídalo. Tvoje otisky nejsou v databázích a nikdo tě sem nepřišel hledat. Právě proto ti dali to jméno, Jane Doe. Nikdo neví, kdo jsi, ale pro tvoje vlastní dobro doufám, že máš nějakou pořádnou zdravotní pojistku, jinak budou tenhle nemocniční pobyt splácet ještě tvoje vnoučata," Shawn mi všechno vyprávěl a hlas mu vzrušením přeskakoval. Byl na sebe očividně hrdý, že té záhadě dokázal přijít na kloub. Ale v mé hlavě se víc nových otázek objevilo, než jich bylo zodpovězeno.