"Claire?" oslovím ji.

Posmrkne si a mírně natočí hlavu. Asi mě po hlase nepoznala, takže přejdu místnost až k ní a sednu si na druhou židli vedle ní.

"Ahoj," pozdravím ji nejistě.

Stačí mi jeden pohled a vím, že nelže. Sedí tu malinká s rozmazaným makeupem, třesou se jí ruce, vypadá unavená a vyčerpaná a hlavně tak, tak zlomená.

"Co-co tu děláš," zaštká.

"Jsem… přišla jsem se tě zeptat… jestli jsi.. minulý týden. Ten rozhovor mezi mnou a Stylesem, napsala jsi ho… protože jsi měla strach, že mě obtěžuje," nepoložím to jako otázku.

"Nechtěla jsem… vím, jaké to je, nechtěla jsem, aby to-!"

Obejmu ji a přitisknu k sobě. Zkurvený dějepisář. I kdybych měla sedět u soudu a vypovídat pro její prospěch, udělám to.

"Kurva - a my jsme ještě-!" Kurva, dělali jsme si z toho srandu, vysmívali jsme se jim oběma!!!

"Bylo to v listopadu. Zůstali jsme sami v učebně po semináři v pátek odpoledne. A on…"

Nemusí nic říkat. Domyslím si to. Držím ji v náručí a hladím po vlasech. Kurva.

"Nikdo tam nebyl, i když jsem křičela…"

Doprdele. Doprdele, kurva a doprdele. Rozbrečím se taky. A ona to nemohla nikomu říct.

"Měla jsem neomluvené hodiny, byla jsem s Lukem a byla to moje chyba, ale…! A on mi je omluvil. Věděl to a omlouval mi je pořád. Řekl, že mi to stejně nikdo neuvěří. Je jedno, jak jsem písemku napsala, on mi vždycky dal jedničku. Když jsem nenapsala nic, napsal ji za mě. Navíc řekl, že mě nenechá projít u maturity, že mě potopí, pokud někomu něco jenom naznačím… Nemohla jsem… nikdo by mi to neuvěřil."

"Bylo to…" musím polknout a odmlčet se. Třese se mi hlas víc než jí. "Bylo to jenom jednou, nebo…"

"Jednou. Jenom… jenom tehdy. Ale…"

"Jo… já… to bude v pohodě, už to… skončilo."

"Jo," uchechtne se nevesele. "Vyhodí mě ze školy."

"Přes mou mrtvolu," ujišťuju ji rychle. "Já i Louis jsme na tvé straně, Claire, pokud to bude nutné, všichni potvrdíme to, co říkáš ty. Nenechám nějakého zkurveného bastarda, aby takhle zametal se studentkama. Babi už jsem to řekla. Bude to… trochu problém. Nemůžeme z toho udělat aféru, babi by z toho měla problémy."

"To nechci," zavrtí hlavou. "Nechci žádné problémy."

"Já vím. Babi se o to postará. Neboj, on nezůstane bez trestu. Určitě ho babi vyhodí a nejspíš zažádá komoru, aby mu vzali licenci," ujistím ji rychle.

Chvíli je ticho, jenom tiše pláče a pevně se mě drží okolo krku.

"Proč to děláš? Proč mi pomáháš?" zeptá se po chvíli.

Pokrčím rameny. "Osobní sympatie jsou jedna věc, ale nelegální činnost druhá."

"Nikdo si nevšiml," šeptne, pustí mě a narovná se. "Nikdo."

"Hrálas dobře. Ku tvému vlastnímu neprospěchu. A všichni jsme mysleli, že to ty máš v hrsti jeho, pokud byly ty drby pravdivé - nikdo z nás ani nepomyslel na to, že bys…"

"No tak, nebudeme si nic nalhávat," vysmrká se do dalšího kapesníčku a hodí ho vedle sebe do koše. "Nejsem zrovna oblíbená."

"Spíš jsi ten typický příklad mean girl. Té, která má vždycky navrch. Víš co myslím? Protivná, sprostá, silná a samostatná. Nikdy by mě nenapadlo, že by tě někdo mohl kompromitovat. Co do oblíbenosti - máš přátele, rodinu, máš budoucnost před sebou, Claire - a nějaký zkurvený dějepisář ti tohle svým prasáctvím nevezme. Dostane, co si zaslouží, a ty půjdeš dál za svými sny. Jsi silná osobnost. I kdybych o tobě nevěděla nic jiného než to, že jsi připravila ten páteční večírek úplně sama, … za jehož, ehm, přeměnu, se dodatečně omlouvám," zatvářím se provinile.

"Přeměnu?" uchechtne se nevěřícně, teď už o něco veseleji. "Zničilas ho."

"No jo, to je fakt… promiň. Nechám tě zničit náš večírek, co ty na to? Je v klasicky rockovém stylu s prvky punkrocku, inspirován postmodernismem. Můžeme z toho udělat čaj o páté s růžovými sušenkami," nabídnu, a když se přece jenom začne do toho smrkání smát, pokračuju. "Můžeme taky pozvat živou kapelu, nastoupit polonézou, na konci večera vyhlásit královnu krásy, a vsadím se, že bys ji vyhrála, protože rozhodně jsi nejhezčí a nejelegantnější člověk na tomhle gymplu - vyjma Zayna, přiznejme si -"

Rozesměje se hlasitěji a přikývne, znova se vysmrká a trochu si otře rozteklé linky.

"Vypadáš jako mýval," usměju se a vezmu si jeden kapesník. "Ukaž, trochu ti to opravím."

Chvíli nemluvíme, setřu jí z tváří řasenku a tužku na oči a zbytek makeupu, co jí zůstal na nose.

"Vážně bys mě nechala tohle udělat?" zeptá se pak trochu okouzleně.

Oh. No, přece teď nevezmu zpátky svoje slovo, že.

"No jo," rozhodnu se. "Přece jenom, bylo by to fér. Tys chtěla francouzský dýchánek, a já přišla a udělala ti z toho ilegální technopárty. Bude jenom fér, když uděláš to samé."

Rozesměje se: "Ty jsi šílená."

"Vidíš, že se umíme i shodnout," usměju se a vyhodím do koše kapesník od makeupu přes její rameno. "Tak. Až se babi a ti oficíři vrátí, povíme jim to spolu, dobře? Já tu pořád budu s tebou. Řekneš jim to ještě jednou tak, jak to ve skutečnosti bylo. A já jim potom řeknu, proč to je pravda, a pokud budeš chtít, můžeme sem pozvat Louise. Čeká venku a taky ti věří. Taky ví, jak to bylo, vlastně to on stočil hovor na to, že se to možná všechno stalo jinak, než jak se ty pomluvy a klepy nesly."

"Pomluvy jsou zlo," pípne.

"Ani nemluv. Třeba o mně se prý říká, že mám penis a dělám to Stylesovi do zadku, no věřila bys tomu?"

Válím, rozesměje se. Už jenom trochu popotahuje. Vypadá líp.

"Jo, docela věřila," přizná pak.

"Ale no tak! To není fér, já, takové něžné děvče…!"

Směje se mi, a já s ní. Přijde mi, že jí něco dlužím. Ona mi chtěla pomoct, a mně ani nenapadlo se na to podívat z tohohle úhlu pohledu. Připadám si jako zkurvený pokrytec.

"A… a ty a Styles… fakt…?" zeptá se nenápadně.

"Hm? Ne, ne. Teda, vykousli jsme se na té technopárty-"

"Viděla jsem," usměje se.

"Všichni viděli. Ten idiot to postnul na facebook," protočím oči, ale pak se usměju. "Ale… ale jo. Chci. Jenom mě baví… tohle. Víš, ty slovní přestřelky, a to. To je… prostě… jo. Chci ho."

Naši rozmluvu přeruší otevření dveří a návrat babičky. Policajti jdou hned za ní a začnou znova a zhurta. Claire je klidnější, ale i tak se třese, tak ji chytím za ruku, dokud neřekne, co potřebuje.

Shit Happens || Larry Stylinson (Dokončeno)Přečti si tento příběh ZDARMA!