Problem at the Other Side

Dvacátý díl

Šel jsem rovnou do šaten, nikde jsem se nehlásil, nikomu jsem nic neřekl. Byly prázdné, přímo jak jsem očekával. Trénink už začal, před deseti minutama. Ale bylo mi to jedno. Kdyžtak tu prostě strávím o deset minut dýl děláním sklapovaček nebo trefováním se do brány.

Když jsem vešel na hřiště, zbytek mého týmu běhal kolečka kolem něj ve velkém houfu. Přímo pár metrů předemnou stála vysoká a mladá afroameričanka s atletickou postavou. Okamžitě jsem ji poznal - suplovací trenérka Barbe. Kde je Tanner?

Když hlouček probíhal kolem mě, nenápadně jsem se připojil, i když jsem moc dobře věděl, že mě Barbe viděla. Připojil jsem se rovnou ke konci houfu, kde mimo to běžel i Clynns, výborný brankář, ale příšerný snob a otravný člověk. Pokud někoho fakt nesnáším, je to Clynns.

"Hele, Hawkins se uráčil přijít na trénink," pronesl uštipačně a dloubl do mě loktem. "Neměl bych ti zatleskat?"

"Drž hubu," procedil jsem skrz zaťaté zuby a popoběhl si, abych se dostal k někomu, s kým se dá kloudně mluvit. Já si to s Clynnsem vybavím při střelbě na bránu. Nebudu se snažit trefit síť, ale místa, kde to nejvíc bolí. Tenhle Clynns mě sere už dost dlouhou dobu.

Nemusel jsem ani moc hledat, v půlce hřiště se ke mně přidal Jonas Solley, přátelský vytáhlý týpek s kšticí světle hnědých kudrnatých vlasů.

"Jasone," oslovil mě pro něj tak typickým jemným hlasem. "Dlouho jsi tu nebyl."

"Nojo," zamručel jsem. "Kolik máte běhat koleček?"

"Dokud Barbe neřekne dost. Už běžíme čtvrté."

"Super," pokýval jsem hlavou. "Kde je Tanner?"

"S juniorkama na zápase."

"S juniorkama?" nakrčil jsem čelo, zatímco jsem si za běhu protahoval ruce. "Já myslel, že má jenom juniory a nás."

"Jejich trenérka šla na mateřskou," připomněl mi Jonas. "A mlč už, nebo ztratíš dech ještě než doběhneš." Kdyby k tomu nepřidal přátelský úsměv, zřejmě by to znělo kousavě.

"Stačí!" jekla Barbe a pískla na prsty, když kolem ní proběhli první spoluhráči. Stihl jsem naběhat jenom šest kol. To je málo.

"Napít!" zavelela a všichni se pomalu odebrali k lavičkám. Šel bych taky, kdyby mě nepopadla za paži a neodvedla si mě bokem.

"Hawkinsi, kde jsi byl?" zasyčela na mě. Musel jsem se usmát, Barbe byla trenérka, se kterou se dá nejlíp bavit, a vypadá hrozně vtipně když se snaží být autoritativní. Neuměl jsem si představit, že by na mě křičela holka, která se mnou občas zajde na chlast. Otec tvrdí, že dobré vztahy s trenérem jsou základ, a s Barbe to jde skoro samo.

"V autě," zazubil jsem se, i když jsem věděl, že to nebyla odpověď, kterou chtěla slyšet.

"Jo? A to si v tom autě strávil i posledních pět tréninků?" štěkla. Zajímalo by mě, jak ví, že tu tak často nejsem.

"No, vlastně jo."

"Jasone, neser mě," zavrčela. Napadlo mě, že bych jí měl říct pravdu. Přece jenom, je to Barbe, a ne Tanner, ta mi hlavu neukousne.

"Byl jsem doma."

"A proč jsi nepřišel?"

"Zapomněl jsem. Nebo se mi nechtělo. Nebo obojí," řekl jsem popravdě.

"Jasone, víš jaký je trest za to, že nechodíš na tréninky."

Polkl jsem. "Vím."

"Myslím, že by Hawkins senior nebyl nadšený, kdyby jeho syn nemohl na zápas."