Kapitola 8

103 8 3

 Slyšela jsem, jak někdo klepe na dveře, pak sem nakoukla dívčí hlava plná hnědých vlasů a řekla „Budíček!“ pak to zopakovala hlasitěji a potřetí už skoro křičela, jako by si myslela, že jsme hluché. Slyšela jsem, jak na ni Daisy z vedlejšího pokoje něco zakřičela nazpátek, ale nevnímala jsem to. Zvedla jsem se.

 Kolem mě, byla v nerovném tvaru zamotaná peřina. Vymotala jsem se z ní a stoupla si. Lino bylo na dotek studené, otřásla jsem se. Přes židli byla přehozená moje uniforma.

 Vzala jsem si ji na sebe, a své modré triko a kalhoty, které jsem teď používala jako pyžamo, schovala pod polštář. Ustlala jsem peřinu do obdélníku, který jsem položila na polštář. Slyšela jsem, jak u Daisy v pokoji něco šustí. Nazula jsem si boty a vypravila se do její části tohoto velkého pokoje. Otevřela jsem dveře. Daisy seděla na posteli. Nebrečela. V rukou držela fotku svých rodičů – tu samou, kterou měla včera- a lepila ji na zeď. Když si všimla, vzhlédla. Usmála se. Kývla jsem. Otočila jsem se na hodiny. 6:45.

 „Půjdeme na snídani?“ zeptala jsem se jí. Kývla. Vyšli jsme na chodbu, kde se k nám připojily Lara a Barbara – měli jsme jí říkat přezdívkou Bara.

 „Tak jak se ti líbí v Jednotce, ehm. Jak se jmenuješ?“ usmála se na Daisy.

 „Já jsem Daisy Nicksonová,“ usmála se.

 „Já jsem Barbara, ale říkej mi spíš Bara,“ podala jí ruku.

 „A já jsem Lara,“ usmála se a taky jí podala ruku.

  Došli jsme do jídelny, kde už pár lidí sedělo, ale většinou jen dospělí. Mezi nimi byl i Nicholas Flare, který si nás všimnul. Automaticky ukázal ven, kde čekal autobus do Města – všichni museli jet na snídani do Městské jídelny (velká jídelna!). Chtěla jsem jít hlavním vchodem, ale Lara mě zastavila.

 „Půjdeme tudy,“ ukázala na určitě hodně dlouho nepoužívané dveře, které byly jenom kousek od jídelny a přímo vedli na parkoviště – přistávací plochu- kde čekal autobus. Dveře se se zaskřípáním otevřely. Byly to kovové dveře, natřeny na stříbrno, i když už se stříbrná pomalu všechna oloupala. Prošli jsme jimi. Venku byl chladný vzduch – děkovala jsem za teplou bundu, kterou jsem měla na sobě. Autobus byl bílý s černým pruhem na boku. Vlezli jsme dovnitř, pár lidí už tam sedělo. Posadili jsme se na nějaká místa, já si sedla k oknu a Daisy si sedla vedle mě.

(:)(:)(:)

 V jídelně takový chlad jako venku nebyl. Seděla jsem u stolu na pravé straně. Daisy jsem seznámila s teenagery, kteří už tu byli déle. Teď jsme seděli s nimi u stolu. Rozhlídla jsem se, jestli neuvidím Adelaide. Nebyla tu, prakticky nikdo z Modrých tu nebyl. Jen záplava černých. Dneska vezl jídlo Leo. Pro Daisy to bylo nové, viděla jsem jí to na očích. Leo se vrátil s vozíkem plným jídla. Jablka, pomeranče, banány, konvice mléka, šunka, sýry – počkat, jablka? Hmátla jsem po něm, až jsem pomalu shodila Connora, který seděl vedle. Jen tak tak se udržel. Vrhl na mě nenávistný pohled. Vzala jsem jablko, pokrčila rameny a zakousla se do něj. Chutnalo jinak než bonbóny, byla to mnohem rozdílnější chuť. Barbara se na mě podívala, s povytaženým obočím.

 „Jako by nikdy neviděla jablko,“ řekla si pro sebe, ale já to slyšela. Podívala jsem se na ní, ale nic neřekla.

(:)(:)(:)

 „Ukážu vám všechny učebny Jednotky, včetně venkovních prostorů,“ řekl Flare.

 Stáli jsme v tělocvičně v chumlu, „ale nejdřív,“ odmlčel se, „stoupněte si na čáru“ zakřičel, až jsem nadskočila. Ukázal na čáru na kraji tělocvičny. Stoupli jsme si tam. Všichni vedle sebe.

UnikátníPřečti si tento příběh ZDARMA!