Princezna na útěku

Prolog

"Vaše výsosti, Váš otec Vás očekává," oznámila mi Erika, naše komorná.

"Děkuji, Eriko. Už jdu," usmála jsem se na nI a rozešla jsem se k trůnímu sálu. "Chtěl jsi se mnou mluvit otče?" posadila jsem se vedle něj na honosnou židli.

"Ano. Mám pro tebe novinu, Isabello." Jeho výraz vypovídal, že je trochu nervózní. "Za týden přijede princ z Belgie, aby tě požádal o ruku." Nemohla jsem uvěřit tomu, co řekl. Domluvil mi svatbu. Když ještě žila matka, nedovolila mu ji domluvit. Jen co zemřela, začal mi domlouvat nápadníky. Jediné, co jsem od něj kdy žádala, bylo, abych si mohla svého muže vybrat sama.

"Ale otče, slíbil jsi mi, že si mohu vybrat sama." Do očí se mi nahrnuly slzy.

"To jsem sice řekl, ale naše země je v krizi a princ Benedikt je bohatý a byl ochoten nám pomoci," začal mi vysvětlovat ty své důvody.

"Nikdy jsi nedodržel, co jsi mi slíbil!" křikla jsem na něj a zvedla se z křesla.

"Takhle se mnou, Isabello, mluvit nebudeš. Jsem tvůj otec a král a…"

"Pořád mi to připomínáš. Isabello, jsem tvůj otec a král, ale nikdy tě nezajímalo, co chci já." Otočila jsem se k němu zády a běžela jsem do svého pokoje.

"Isabello!" křičel za mnou ještě, ale já ho neposlouchala. Zamkla jsem se v pokoji a začala jsem brečet. Vytáhla jsem zpod polštáře matčinu fotografii a vzpomínala jsem na ni. Má matka byla velice krásná a náš lid ji měl velice rád. Můj otec se narodil jako dědic dánského trůnu a mou matku mu našli jeho rodiče. On stále stojí za tím, že rodiče by měli dětem domlouvat sňatky.

"Princezno, otevřete," klepala mi na dveře Erika.

"Vydrž." Utřela jsem si slzy a otevřela jí dveře. Ona vklouzla dovnitř a pevně mě objala.

"Slyšela jsem Váš rozhovor s otcem. Je mi to líto." Podívala se na mě a v jejích očích šla vidět opravdová lítost. Ona je jediná, kdo mi od smrti matky rozumí. Ona a má mladší sestra Veronica.

"Já vím, Eriko, ale já už takhle dál nemůžu. Nikdy jsem nechtěla žít takovýto život. Strašně závidím lidem, jako jsi ty. Můžete si dělat, co chcete, a nikdo vám v tom nebrání." Po tváři mi stekla další slza.

"Jedno řešení by tu bylo," usmála se na mě šibalsky.

"Jaké?" podívala jsem se na ni zvědavě. Začala hledat něco v koupelně a potom přišla s nůžkami. Začala má velká proměna.

"Tak a je to," usmála se nad svým dílem a já se šla podívat do zrcadla.

"Páni," vydechla jsem úžasem. Vypadala jsem…..jinak.

"Tak a teď můžete mezi lidi, jako jsem já, a nikdo nepozná, že jste princezna." Skočila jsem jí kolem krku a pořádně ji objala.

"Děkuju. Strašně ti děkuju." Dala jsem jí dokonce i pusu na tvář, jakou jsem měla radost. "No jo. Ale jak se dostanu ze země?" posmutněla jsem.

"No…" začala přemýšlet, "ve městě je dneska moje sestřenka Lucy z Londýna. Mohla by vás vzít s sebou a předstírat, že jste příbuzné," pronesla svůj ďábelský plán.

"Děkuju opravdu za všechno. Jen se ještě skočím rozloučit s Veronikou," poděkovala jsem Erice když už jsem měla sbalené nějaké věci. Teda, byly to spíš její věci.

"Veronico? Můžu dál?" zaklepala jsem na dveře jejího pokoje. Veronice je 11 a je to velmi bystré děvče. Vždycky snila o tom být královnou, ale jelikož jsem byla já ta prvorozená, nebylo jí to přáno.

"Páni, Isabello. Vypadáš… jinak." Užasle si mě prohlédla.

"Přišla jsem se jen rozloučit. Odjíždím do Londýna. Ale otci to prosím neříkej." Do očí se mi nahrnuly slzy a ona mě pevně objala. Moc dobře věděla, jak se cítím.

"Neboj, sestřičko. Neřeknu to nikomu," setřela mi slzu z tváře.

"Erika o tom ví. To ona mi pomohla. Tady ti něco dám." Sáhla jsem do kapsy a vytáhla z ní řetízek. "Já mám stejný, abychom na sebe nikdy nezapomněli." Zapnula jsem jí ho na krk. "Mám tě ráda, sestřičko," pošeptala jsem jí do ucha.

"Já tebe taky." Vtiskla mi na tvář pusu a já odešla.

"Tak, princezno. Teď už se jen dostat ven," povzdechla si Erika.

"To je lehké. Jako malá jsem celý zámek prolezla a našla spoustu tajných chodeb. Děkuju ti za všechno, Eriko." Objala jsem ji a zmizela v jedné z tajných chodeb, které vedly do lesa za hradem.

Tak jak se Vám povídka líbí?