For every story tagged #WattPride this month, Wattpad will donate $1 to the ILGA
Pen Your Pride

Návrat 1/2

733 66 5

Ještě jednou se omlouvám, že jste museli dlouho čekat.Doufám, že vám to bude stát za to čekání.

Williem

Protože jsem měl už všechny povinnosti hotové, šel jsem se projít k vodě.Na mole seděli a povídali jsi Annabeth s tou holkou, která zabila gryfa.Myslím, že to je velitelka lovkyň.Najednou mě napadlo:lepší příležitost možná nebude.A tak jsem se vydal po molu blíže k dívkám.

„Ahoj, neruším?“Holky se najednou otočili směrem ke mně.

„No, vlastně ne.Já už byla stejně na odchodu, že Annabeth?“Odpověděla jako by nic lovkyně.Už se začala zvedat a Annabeth se sní ještě rozloučila a já se taky přidal „Rád jsem tě poznal-“Zarazil jsem se.Jak se jmenuje?

„Já tebe taky a mé jméno je Thálie, Thálie Graceová.Ty jsi Williem, že?Tak já jdu, zatím ahoj Annabeth.“Annabeth k ní vzhlédla a ještě jednou se rozloučila.

Byla tu rozhodující chvíle, chvíle pravdy.Sedl jsem si vedle Annabeth a začal „Ahoj Annabeth“já vím trochu ohraná věta.

„Čau Wille, co potřebuješ?“Vyslala ke mně napjatý pohled.

„Jen jsem si chtěl promluvit o-“Nervozita zapracovala.Nevěděl jsem jak pokračovat.Annabeth mě pobídla pohledem.

„Chci si promluvit o nás dvou,“Annabeth upřeně zírala na hladinu, ale po chvíli se otočila zpět na mě. „Wille jak to myslíš?Jak o nás dvou?“Jazyk se mi zadrhl.A je to tu, nejtrapnější okamžik v mém životě se hlásí!

„Těžko se to vysvětluje.Chci ti říct…“Zhluboka jsem se nadechl a políbil ji.Annabeth vykulila oči a odtrhla mě od sebe.

„Co děláš?Zbláznil ses?“Nečekala na mou odpověď a prudce se zvedla z mola a rozběhla se.Běžel jsem za ní.

„Annabeth počkej!“Ani se neohlédla a šinula se dál, neznámo kam.Bylo mi hrozně.První holka, kterou jsem kdy doopravdy miloval a tak jsem to zvrtal.Přesto mi ta reakce připadala přehnaná.Zachovala se jak kdyby už někoho měla.Já o nikom nevěděl, nikdy ji s nikým neviděl ani o nikom neslyšel.

Annabeth

To se mi snad zdá!Měla jsem za to, že jsme kamarádi, ale on to asi špatně pochopil.Ne asi, ale určitě.Musela jsem se z toho vzpamatovat a tak jsem zamířila na místo kde už jsem dlouho nebyla.Naposledy jsem tam byla po návratu Arga II., aby jsem zde uskladnila jednu zásadní věc- vzpomínku.Rozběhla jsem se do podkroví hlavní budovy.

Všude kam jsem se podívala bylo spoustu prachu.Nijak mi to nevadilo.Věděla jsem, že pod tou spoustou prachu a nepořádku leží předměty, které jsou spoutány se vzpomínkami.Vzpomínky jsou to nejcenější, co člověk může mít.Rozhlédla jsem se po podkroví.Nikde jsem nemohla najít to,  co jsem hledala.Popošla jsem dopředu a všimla jsem si, že na zemi leží štítek, který byl na jedné z věcí co jsou tady.Na lístku stálo:

ANAKLUSMOS

Zbraň(pero) Percyho Jacksona

Cedulka vypadala, jako by z pera, na kterém byla uchycena prostě vyklouzla.Byla jsem z toho v šoku.Kdo by bral Percyho meč?Potom mě napadlo…Ale je to blbost Percy je přece mrtví a pochybuju, že by se mu anaklusmos vrátil do kapsy a ani nevím jestli nějakou kapsu měl.Anaklusmos se mi prostě jednou objevil na nočním stolku tak jsem ho raději odnesla sem.Nevidím důvod proč by měl zmizet. Rozhodla jsem se, že to musím říct Cheironovi nebo alespoň Thálii.

Vyběhla jsem z podkroví.Byla jsem tam asi déle než sem si myslela.Tábor byl tichý a prázdný.Všichni totiž byli na obědě.Zamířila jsem zoufalá k jídelnímu pavilonu.

Když jsem dorazila všichni tvořili kruh kolem celé jídelny.Něco se muselo stát.Když jsem se prorvala dopředu uviděla jsem postavu, na kterou všichni hledí s údivem.Srdce se mi zastavilo.Už sem si říkala, že jsem se zbláznila, ale bylo to tak.Vážně tam stál!Přiběhla jsem k němu a pohlédla mu do očí.Byly zelené jako vždy.Pohrávali si v nich jiskry štěstí a sálala z nich úleva a spokojenost.Usmál se na mě a já zase uviděla ten jeho drzí, ale přitom tak překrásný úsměv.Pohladil mě po tváři a měkce pošeptal „Já plním své sliby.“

„Já vím Percy.“Políbil mě.Já mu polibek oplatila.A už to bylo tady,  začali jsme se líbat.V tu chvíli jsem zapomněla na celou jídelnou táborníků a vše okolo.Měla jsem ho zpět!

„No ehm…“Poznamenal Cheiron.

„U všech bohů Jacksone nechte si to na jindy!“To nás vytrhlo z té pěkné chvilky.Jo Clarisse musí vždy všechno ukončit i když se mi zdálo, že v jejím hlase byla slyšet radost.

„Myslím, že oběd počká.Za pět minut v hlavní budově, bude porada.“Cheiron s úsměvem pravil.

Opět je kratší a já se opět omlouvám(nepřipadá vám, že se omlouvám v jedom kuse?).Možná dneska stihnu přidat ještě další část! :D

Tak komentujte, votujte a bavte se! <3

Our heroes [Dokončeno]Přečti si tento příběh ZDARMA!