Unikátní

Kapitola 6

 Od mého výletu po Jednotce uplynul asi den, a já znova stála sama na chodbě, tentokrát však s Adelaideiným povolením. Bylo chvíli po obědě. Rozhlédla jsem se. Na chodbě vůbec nebylo poznat, že by bylo odpoledne. Z tělocvičny byly slyšet nějaké zvuky, pomalu jsem se tam přikradla a otevřela dveře. Tím jsem na chodbu pustila vlnu světla, která proudila do tělocvičny přes široká okna. Parta teenagerů hrála nějakou míčovou hru, chvíli driblovali s míčem a pak stříleli na koš. Leo nehrál, stál na druhé straně tělocvičny a sledoval hru s úsměvem od ucha k uchu. Když jeden tým – skládající se z Connora a Johnyho- dali koš zahlásil:

 „Dvanáct ku deseti, pro Johnyho a Connora,“ potom zakřičel na Laru, „hej, ségra snaž se.“

 Ségra?

 Tak Lara byla Leova sestra. Opřela jsem se o zeď a pozorovala hru. Každou chvíli jednomu týmu ukradl druhý tým míč.

 Tělocvična byla obrovská, stěny byly ze dřeva a na podlaze byl zvláštní zelený povrch podobný linoleu. Když Johny vyskočil na koš na druhé straně hřiště a dal další bod pro jejich tým, Leo zakřičel konec hry s tím, že vyhrál Johny a Connor.

 „Johny ty jsi mi podkopnul nohy, víš o tom?“ řekla Lara Johnymu hádavě, když se sešli do prostředka hřiště.

 „Tak o tom teda opravdu nic nevím,“ odpověděl a zavrtěl hlavou Johny. Zřejmě se to stalo předtím, než jsem přišla. Začali se hádat. Přišla jsem trochu blíž, nevím, čím to bylo, ale hádky cizích lidí ve mně vyvolávali pobavený pocit. Dívala jsem se na ně, jak se hádají. Bylo to jako pod hladinou. Lara divoce gestikulovala rukama, a chvíli co chvíli se ohlížela po ostatních, aby jí to potvrdili. Ti od nich raději ustoupili, když Lara Johnyho strčila do ramene a ten jí to vrátil. Někdo mě chytil ze zápěstí a otočil se mnou k odchodu. Náhle jsem se vynořila z vody. Leo mě držel za ruku a táhl mě od nich pryč.

 „Nech toho!“ křičel Johny, ale Lara do něj pořád strkala.

 „Vždycky když se s někým hádá, je lepší jít od ní dál nebo si začne vybíjet vztek na někom v jejím okolí,“ řekl. Všichni jsme pomalu couvali, dokud jsme nebyli bezpečně na chodbě. Slyšela jsem jen ozvěny hlasů, Lary a Johnyho.

(:)(:)(:)

 „Jdeme na Sky?“ zeptal se najednou Connor. „S nimi stejně teďka nebude řeč.“ Šli jsme jednou z těch mnoha tmavých chodeb, se světle šedou podlahou a nažloutlými světly nad naší hlavou.

 „Víš stejně dobře jako my že tam nesmíme,“ řekl Patrick. „Můžeme tam až s nováčky.“ Connor se na něj ironicky podíval, potom – pořád s ironickým výrazem- ukázal na mě. Zvedl obočí, jako by říkal ‚A ona je jako kdo?‘.

 „Ona nic neznamená, i kdyby byla dcerou támhle bůhví koho, stejně tam nesmíme.“ Connor spustil ruce podél těla. Vzpomněla jsem si na tátu a na to, jak jsem ho poznala na fotkách.

 „No tak aspoň ven, to tě mám prosit?“ ukázal na Patricka.

 „Ne, jsi tu dýl než já. Dobře, dobře, půjdeme ven,“ řekl rezignovaně Patrick. Otočil se na Lea a na mě.

 „Jdeš s námi?“

(:)(:)(:)

 Když jsme se domluvili, kde se sejdeme, vyrazila jsem na pokoj říct to Adelaide. Byla tam, seděla u okna a dívala se ven.

 „Adelaide?“ otočila se. „Já půjdu s partou ven, ano?“ kývla.

 „Není tam Connor?“ Zaváhala jsem.