Robert Fulghum
VŠECHNO CO OPRAVDU POTŘEBUJU ZNÁT, JSEM SE NAUČIL V MATEŘSKÉ ŠKOLCE


PŘEDMLUVA

Skoro všichni jsme společníky ve vlivném nakladatelství. Nakladatelství trochu undergroundovém, jež publikuje reprodukce kreslených vtipů, různá výstižná rčení, básničky, krátká prohlášení a obrázky, které vydají za tisíc slov.
Jestliže takové materiály vyhledáváte a pak si je v práci sjedete na kopírce a přiděláváte si je v kanceláři na nástěnku a doma na ledničku, pak patříte k Lidovému nakladatelství.
Nikdo vám za to neplatí.
Děláte to jednoduše proto, že vás námět nějak zaujal - přiměl vás k zamyšlení, pláči či k smíchu, a tak jste dostali chuť to předat dál.
Pak se ta věc objeví na ledničce, protože se na ni chcete mrknout ještě jednou, chcete ji mít na očích. Je totiž moc důležitá.
Každý spisovatel, kterého nominují na Cenu ledničky, by si toho měl považovat. Ani Nobelova cena nikomu nezaručí, že se jeho slova dostanou na ledničku v kuchyni každodenního žití.
Někdy v roce 1985 vyhrál Mezinárodní cenu ledničky krátký esej, jemuž lidé většinou říkají "To o té školce". Taky to dostalo cenu v Soutěži kancelářských nástěnek, v jiné nazvané "Pošli mámě kopii" a další, která se jmenovala Stříbrný pohár místních zpravodajů a bulletinů. A dokonce i cenu "Náš rabín to četl při kázání".
Tak jako Jack z té pohádky o fazoli, se i "Školka" vydala do světa a prožila pár neuvěřitelných dobrodružství. Teď je jaro roku 1993 a "To o té školce" už procestovalo svět-je to přeložené nejméně do čtyřiadvaceti jazyků (do všech světových, jak by se dalo čekat, ale také do korejštiny, finštiny, turečtiny, slovinštiny, maďarštiny a taky hebrejštiny).
A stal se z toho titulní esej knížky Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce, jíž se
v nejméně devadesáti třech zemích prodalo několik milionů výtisků.
Ten esej visí na chodbách Kongresu Spojených států, na stěnách ve školách i ve vězeňských celách. Najdete ho v nejmodernějších vědeckých laboratořích, v čekárně u doktora a v továrních závodkách. Jednou se objevil na telefonních účtech šesti milionů zákazníků společnosti Southwestern Bell. Turisté mi hlásí, že ho viděli v Číně, Rusku a Jižní Africe. A jako by to ještě nestačilo, jedna středoškolačka "To o té školce" pojala jako výšivku, přihlásila ji do soutěže šikovných rukou a její práce vyhrála první cenu na Veletrhu státu Iowa.
Ten esej o školce obrátil život svého autora vzhůru nohama.
Vím to.
Jsem to já.
Teď nedávno jsem se v rámci příprav na tuhle předmluvu chtěl na celý ten humbuk podívat s nadhledem, a tak jsem si jeden výtisk "Školky" připevnil na dveře své vlastní ledničky (žádnými titěrnostmi, to pro mě není, ale pořádnými magnety, jaké používají technici - když já něco na ledničku přidělám, tak to tam drží). No prostě... jednou jsem večer seděl v kuchyni, díval se na slova, která změnila můj život, a říkal si: Proč?
Proč zrovna tahle slova? Proč já?
A vůbec nejvíc mi vrtalo hlavou: Je tomu OPRAVDU tak, že všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce?
Když to rychle přečtete kritickým okem, je zřejmé, že se to tak ještě nejlíp hodí na novoročenky. Trochu prostoduché, naivní, roztomilé a myšlenkově povrchní.
Ten esej jde proti zásadě, že závažné věci mají být těžko srozumitelné.
Na druhou stranu odpovídá na otázky, jaké si dříve či později položí každý školák, když takhle jednou z lavice zírá oknem ven a přemítá: "Proč tu jsem? Proč musím chodit do školy?"
Do školy nás posílají, abychom se tam zcivilizovali.
Aby nás tam zasvětili do těch největších společenských záhad.
Z domova nás vyšlou, abychom se seznámili s pravdou o světě.
Skoro vždycky se ukáže, že ten "svět" je vlastně škola. A nezáleží na tom, jak se instituce, v níž si se světem začneme, jmenuje - jesle, mateřská školka nebo třeba první třída -, zkušenost je to vždycky stejná.
Od prvního dne nám tam srozumitelným jazykem říkají, čeho si je třeba cenit jako podstaty společnosti a kultury. Učitelka těm prvním hodinám říká "základní pravidla", ale ve skutečnosti to je tresť tvrdě vybojovaných a v terénu otestovaných základů samotné civilizace.
Nejenže nám o tom vyprávějí, ale my sami záhy přijdeme na to, že jsme se ocitli na kursu probíhajícím v laboratoři - budou po nás chtít, abychom podle těch pravidel každý den žili.
A ukáže se, že ta pravidla vlastně vůbec nejsou jednoduchá. Ani náhodou. Hodí se na ně slovo elementární.
Uhlík má značku C a přes atomové číslo šest je základem života. Uhlík je prvek elementární. Ale ne jednoduchý - jeho odraz i následky ve světě jsou nesmírně složité.