Mrtvé vzpomínky

1.část -Diana Machálková

Někdo je za dveřmi, vím to. Slyším tlumené zvuky a z pod dveří vidím mihotající se stíny. Stín stojí před mými dveřmi , jsem k smrti vyděšená, srdce mi bije jako o závod a hlasitě oddechuji. Klika se začne pomalu pohybovat směrem dolů, dveře se otevírají a pronikavé oči se snaží rozkoukat v hrobové tmě. Z pod peřiny vidím stín, který se mi rýsuje v proti světle z předsíně. Je poraněný a v ruce drží sekeru. Kráčí ke mně kulhavým krokem. Strhne ze mě peřinu. Začínám brečet, křičet, prosit. Napřáhne se sekerou do vzduchu a potom setne.

Najednou se probouzím uprostřed noci celá upocená s myšlenkou, že je to jenom sen, že jsem v pořádku. Vstávám z postele a jdu si do kuchyně nalít sklenku vlažného mléka na uklidnění. Podívám se na hodiny a vidím, že jsou teprve tři hodiny ráno. Dopiji mléko, slezu z barové stoličky u pultu , zhasnu světlo a pokračuji zpátky do postele. Jakmile si lehnu okamžitě usnu. Nic se mi nezdá, naprosto netuším, co se děje okolo mě. Upadám do tvrdého spánku.

Ráno se probouzím unavená a nevyspaná a se zjištěním, že jsem si zaklapla budík během mé noční exkurze. Vyskočím z postele, beru telefon do ruky a vytáčím číslo do práce. Musím si vymyslet výmluvu, to už by bylo po několikáté, co jdu pozdě za tenhle měsíc. Děti nemám, nezadaná, naprosto oddaná práci a svým nočním děsům. Na druhou stranu jsem v práci pořád, takže bych mohla říct, že si chci vzít dovolenou-té mám na rozdávání. Takže, den volna. Co budu dělat? V televizi nic nedávají, navařeno mám, uklizeno mám. V tom mě napadne, co se mi večer zdálo. Zoufale si snažím vybavit, co nejvíce z toho podivného snu.

Bezmyšlenkovitě sedám na pohovku limetkové barvy. Mezi nohy si beru polštář, který ležel na pohovce, než jsem si sedla a prsty si kroutím pomalu konečky plavých vlasů. Vzpomínám si : sekera, kulhající muž, krev. Zavrtím hlavou a říkám si ,,Byl to jenom sen, proč nad tím vůbec přemýšlím, když je to ztráta času". Ale přesto serozhodnu vyrazit k Mary . Je to úžasná kamarádka, ještě se mi nestalo, že by mi s něčím nepomohla.

Obléknu se do modrých až lehce nafialovělých hladkých silonek ke kterým si beru černé upnuté šaty, které mi dobře zvýrazňují úzký pas a bohatý dekolt. Šaty vypadají poněkud slušně, ale, když si k nim vezmu své oblíbené černé šněrovací boty nad kotníky, styl vypadá hned více ležérněji, jelikož venku začíná vanout chladný vítr, hodím přes sebe černý podzimní kabátek se zlatým vzorem připomínajícího ptáka ladící se ke cvočkům na botách. Před domem si zkušeně zapískám na TAXI a vyrážím vstříc Manhattanu..

 Když se přede mnou otevřou dveře od výtahu v 23.patře v jednom z mrakodrapů toho obrovského města, uvidím před sebou útulnou recepci s čekárnou. Milá recepční mě pozve dál a já se jen nervózně usměji. Přes plnou čekárnu mířím k hnědým dveřím s matným prosklením. Za mnou se rozléhají šepoty a nadávky čekajících lidí, ale já vtrhávám do dveří a Mary, která sedí za stolem se chytá za hlavu, vstává a vyvádí pacienta do čekárny. 

Tuším,že se mě bude ptát, co se mi zase stalo a že nemá čas, protože na ni čekají pacienti, ale okamžitě na ni chrlím co nejvíce informací. 
,,Promiň, promiň, vím, že máš pacienty, ale musíš mě vyslechnout, teď tě nepotřebuji jako kamarádku, ale jako psycholožku. Prosím!“. 
Mary si postěžuje, pro sebe zapřísáhne ironicky Boha, že mě zabije a zakroutí očima v sloup. Kousek ustoupí, abych mohla vejít do pracovny , omluvně kývne na pacienty a s povzdechem zavře dveře. Sedá si za pracovní stůl a já naproti ní. Opře se lokty o stůl tak, že jí palce směřují nahoru a podpírají jí hlavu, podívá se na mě nazlobeně a kývne rukou, abych začala mluvit. Okamžitě vychrlím ze sebe všechno, co se mi v noci opět zdálo, poprosím jestli neví, čím je to způsobeno nebo čím to mám zastavit.

Pokrčí rameny, omluvně se podrbe na hlavě a podá mi vizitku. Udiveně vzhlédnu k Mary, když uvidím na malé kartičce napsané ,,Dr.Collin –psychiatr.“ Vypadne ze mě: ,,Ty si myslíš,že jsem blázen?“
,,To víš, že ne Lory, jen by mohl vědět co s tím,“ odpoví konejšivě. 
,,Takže myslíš.“ 
,,Neurážej se Lory, já to tak nemyslím.“
,,Dneska jsi mi už řekla dost,ahoj.“ 
,,Ahoj.“
Vyrážím ze dveří, rychle procházím chodbou a odjíždím výtahem. Celá rozzuřená se spousty slov na jazyku si podupávám ve výtahu, odpočítávám každé patro, už chci vypadnout. Utéct někam daleko, někde, kde mě nebudou mít za blázna, někde, kde budu sama. Očividně to byl blbý nápad jezdit. Ne očividně, určitě to byl blbý nápad. Já si jen tak přijedu, poslechnu si nepřímo řečeno, že jsem cvok, že mám zajít za psychoušem a co jako? Tomu se říká dovolená. No není mi v práci líp, myslím si.