1. kapitola

850 25 8
                                    

{NIKKI}

To nejhorší, co může přijít je, že se vás pokusí zabít. Ale jen v případě, že jste dcera zkorumpovaného právníka, jež zastupuje prakticky všechny hodnostáře v Evropské unii. Očividně jsem si myslela správně, že mne sledují, protože už jsem několik týdnů cítila v zádech něčí pohled, stále. Jedno místo kam se v takovém případě schovat? Nákupní centrum.

Nákupní centrum Washeer bylo to z nejpříhodnějších, protože v něm lidi doslova tekly proudem. Jako nekončící nádoba s dresinkem. Washeer nestojí v centru Londýna moc dlouho, ale lidé si ho opravdu oblíbili. Snad jedna z mála výhod, že Anglie přistoupila na tu dohodu s Evropskou unií, že bude mít hlavní slovo, zatímco v celé Evropě se bude mluvit anglicky. Jednoduchá a prostá dohoda, která se britskému parlamentu docela zalíbila. Buď to anebo válčit. Člověk si moc nevybral.

Otec byl někde v Toweru nebo Buckinghamském paláci, takže jsem měla k dobru celý den, abych se mu mohla vyhnout. Nesnášela jsem otce, tedy jako trochu ráda jsem ho měla, ale… začal se o mne zajímat po třinácti letech a to ještě na popud mé mámy, která ho tak trochu vydírala. Teď jsem kvůli tomu musela žít s otcem a jeho přítelkyní. Nesnášela jsem ji, otce jsem jak takž zvládala, ale Cathy mi lezla na nervy. Neskutečným způsobem.

Ve Washeeru mne přešel pocit bodavého pohledu v zádech a já se konečně uvolnila. Žít v Anglii rozhodně špatné nebylo, ale byl to podstatný rozdíl proti střední Evropě. Všechno tu bylo takové lepší. Asi proto, že leží tak daleko od Smithovy továrny na zbraně. Chloubu Evropské unie, díky níž si připsala nadvládu nad světem. Jen malou. Ale i tak docela významnou.

Vyhledala jsem lavičky u fontány, jako vždycky a posadila se. Tohle jsem měla ráda. Nakupovat mě nutila Tasha, já jsem sem raději chodila kvůli téhle fontáně a ne značkovým butikům. Opřela jsem se o záda lavičky a do uší si strčila sluchátka. Na telefonu jsem si pustila první písničku, která byla k mání a relaxovala. Možná i trochu přemýšlela, ale snažila jsem se "vypnout". Do uší mi hrála jedna z mých oblíbených orchestrálních skladeb, hodně houslí. Byla jsem spokojená. Poklepávala jsem si prsty o koleno do rytmu skladby, dokud mne nepřerušilo lehké škubnutí lavičky. Zděšeně jsem vytrhla sluchátka z uší a podívala se kolem sebe.

S omluvným výrazem na mne koukal kluk. "Promiň, že jsem tě vylekal," řekl nejistě. Mlčky jsem jej sledovala.

"V pohodě."

Zamumlala jsem ta slova jeho směrem a už si začala vracet sluchátka do uší, když znovu promluvil.

"No není to dneska pěkný den?" očividně se snažil začít rozhovor, moc mu to nešlo, i když nedá se říct, že já bych v komunikaci byla lepší. Místo toho jsem ho jen ignorovala a snažila se dělat, že jsem ho neslyšela. Sama sobě jsem si připadala zvláštně, když jsem se zvedla z místa a odešla, protože se na mne stále snažil mluvit, ale když se vás několikrát pokusí unést nebo zabít, protože chtějí vyhrát případ a mého otce potopit, začnete být obezřetní.

Chtěla jsem jít domů - vlastně nechtěla, ale neměla jsem, co dělat a doma jsem mohla aspoň sedět a číst si. A taky štvát Cathy. Otcovu přítelkyni. Jít přes hlavní třídu, bylo jako se nechat dobrovolně převálcovat stádem rozzuřených býků - ne že bych někdy nějakého viděla. Auto s řidičem na mne nikde nečekalo, tohle byl totiž jeden z mých "tajných" výletů.

Šla jsem chvíli rovnoměrně s největším davem, uprostřed nákupního centra, když jsem ucítila to divný bodnutí v zádech, jako kdyby se na mne někdo díval, upřeně. Otočila jsem hlavu a neviděla nic jiného než spousty zpocených tváří, hltající po troše studeného vzduchu v právě proudícím létu. Nasadila jsem si sluneční brýle a odpojila s davu. Nikdo si mne nevšiml, došla jsem do uličky, kde se vyskytoval vchod/východ pro zaměstnance.

ERRORKde žijí příběhy. Začni objevovat