******************
Martin Moudrý
******************
TEMNÉ ZÁBLESKY
******************

LEONARDO
OSTRAVA

Ondřeji Čadovi, Eudoxovi, Saille a vůbec všem, kteří si tuhle knihu přečetli jako první.
A samozřejmě Romisonovi, bez kterého bych se psaním vůbec nezačal

Copyright © 2006 by Martin Moudrý
Cover art © 2006 by Barbara Lech
For Czech Edition © 2006 by Lenka Pilchová - Leonardo
ISBN 80-85951-46-0

Začátek konce
---------------
„Vstávej, zlato, musíš na pracák," vetřel se mi do snů hlas mé lepší polovičky.
„Hmmmpff, grrr," odvětil jsem do polštáře, otočil se na záda a odstranil si z jazyka pár nechutných oslintaných nití. Ty povlaky nějak nedrží pohromadě, nebo mám moc hladové sny. Nevím.
Protřel jsem si oči, posadil se a pokusil se na první pokus dostat do papučí. Samozřejmě, že se to nepovedlo. Nevím, čím to je - bud' mám po ránu smysly rozhozené víc, než bych čekal, nebo mi v noci někdo ty mizerné bačkory přendává tak, abych do nich nevlezl ani omylem.
Mátožně jsem zamířil do koupelny a v duchu proklínal celý svět včetně mé milované - vzbudila mě z prvního pěkného snu za tenhle měsíc a ještě kvůli pracáku. Je jen málo míst, kam chodím tak nerad. Nerudná baba u přepážky, třicetičlenná rodina tmavší pleti okupující všechny židle v čekárně, v boxech apatické úřednice, které by člověku nenabídly práci, kdyby jim vhodný inzerát blikal do očí intenzitou jaderné exploze. A ještě je tam nechutné vedro. Prostě začátek dne, jaký byste nepřáli svému nejhoršímu nepříteli.
Já si v téhle souvislosti vzpomněl na šéfa z mého minulého zaměstnání a trochu jsem svůj názor přehodnotil - možná bych takový den přece jen někomu přál. Určitě bych takový den někomu přál. Zcela jistě.
„Co je zas sakra s tou vodou?" houkl jsem na manželku tónem, jaký si šetřím speciálně na podobná rána.
„No co by bylo, zas neteče," odvětila v poklusu ke dveřím. Perfektně upravená, nalíčená, s nadšeným výrazem na krásně namalované tváři. Určitě se stihla zprovoznit dřív než voda přestala téct. Pomyslel jsem si cosi o člověku stíhaném osudem a vyčistil si zuby pomocí minerálky.
„Nezapomeň se oholit, lásko," připomněla mi ještě má drahá a zaklapla za sebou dveře. Miluju ji víc než cokoli jiného, ale jsou chvíle, kdy bych ji s nadšením uškrtil. Kdo se kdy pokoušel oholit za asistence slazené pomerančové minerálky, ten mě pochopí. Kdo ne, neví nic o životě.
Prohrábl jsem si lehce zváleného ježka (ježek se češe tak, že se namočí, ale v téhle situaci... ), ustrojil se a se strojeným úsměvem vyrazil na úřad práce. Když se prý člověk usmívá, navozuje mu to dobrou náladu. Nevím, kdo na to přišel, ale nejspíš to byl nějaký americký psycholog, který se celé dny válí v krásném koženém křesle, ve kterém se ani v takovémhle počasí nepotí zadek, a jenž nikdy neslyšelo nějaké České republice a jejím geniálním systému práce s nezaměstnanými.
„Nejsem rasista, nejsem rasista," zpěvně jsem si zanotoval, když jsem ve druhém poschodí přeskakoval kaluž zvratků původně patřících někomu z nejbližšího bytu. Už dva roky tam žije rodina, která popírá minimálně deset fyzikálních zákonů jen tím, že byt je dva plus jedna a jich je dvacet jen v případech, že nepřijdou na návštěvu příbuzní.
„A to máme dneska sociální dávky," povzdechl jsem si ještě, odkopl pár neuvěřitelně páchnoucích bot z cesty a vyšel do krásného slunečného dne. Nemám rád slunečné dny, nemám rád horko a nemám rád svůj život. A s tím úsměvem to nepomáhá, kdybych se rozkrájel.
Cestou na úřad se nic zvláštního nestalo, a tím pádem jsem tam dorazil ve stejně skvělé náladě, v jaké jsem opouštěl byt. Nějak takhle se rodí masoví vrazi. Nejspíš.
Nevím, jak to dělají, ale na úřadu práce mají vždycky takovou teplotu, že by se v místnosti dal uvařit čaj jen tím, že se voda nechá chvíli stát bez povšimnutí. Začal jsem se potit dřív, než jsem překročil práh dveří. Když jsem po půlhodině konečně přišel na řadu u „recepce", byl jsem jako po průchodu Niagarskými vodopády.
Slečna za přepážkou se štítivě podívala na můj průkaz (ano, je trochu zmačkaný, zmokl jsem s ním v kapse, co má být?) a podala mi kartičku s číslem.
„Bezva," ucedil jsem mezi zuby při pohledu na světelnou tabuli. Pochopitelně se na ní u mého boxu skvělo číslo jedenáct, kdežto já měl na kartičce zalité v umělé hmotě krásnou třiatřicítku.
Rezignovaně jsem se opřelo zeď v nejtemnějším rohu a snažil se necítit specifický odér všech přítomných. „Nejsem rasista, nejsem rasista, nejsem rasista," opakoval jsem si v duchu mantru, která samozřejmě ani v nejmenším neuklidňovala.